Článek
V poslední době se stále častěji setkávám s názory, že vymírání vyspělého světa je vlastně v pořádku a měli bychom mu tleskat. Ukázkovým příkladem je třeba tento článek. S tím, že mezilidské vztahy dnes procházejí krizí, se dá souhlasit. Rozvodovost je vysoká a lidé jsou často uzavření do sebe. Tím ale jakákoliv shoda s podobnými texty končí.
Jsou drahé byty a nejistota opravdu jen „výmluvy“?
Často slýcháme názor, že nedostatek financí, drahé bydlení nebo strach z válek jsou jen zástupné problémy a irelevantní výmluvy, které dříve lidem v plození dětí nebránily. Jenže srovnávat dnešní svět s minulostí prostě nelze.
Dnes mladý člověk po škole nastupuje do světa, kde jsou ceny nemovitostí naprosto utržené ze řetězu. Zaplatit nájem a jídlo spolkne obrovskou část výplaty. Jak mají lidé budovat stabilní vztah a rodinu, když nemají základní jistotu střechy nad hlavou? To nejsou výmluvy. To je tvrdá ekonomická realita. Hodit tohle všechno do koše a tvrdit, že lidé mají jen „problém sami se sebou“, je hrozně laciné a povýšené.
Společnost neuzdravíme tím, že vymřeme
Dalším častým argumentem zastánců tohoto směru je, že klesající porodnost slouží k jakémusi „ozdravení lidstva“ a planety. Jenže biologie ani ekonomika nefungují na základě romantických představ. To, že se rodí málo dětí, žádnou společnost neuzdraví. Naopak to povede k tomu, že populace extrémně zestárne.
Kdo bude za dvacet nebo třicet let pracovat v nemocnicích a sociálních službách? Kdo se postará o generaci dnešních mladých, až zestárnou a budou bezdětní? Tleskat tomu, že vymíráme, protože naše vztahy nejsou stoprocentně ideální a pohádkové, je jako tleskat postupnému a tichému zániku nás všech.
Neřešit bydlení a školky je cesta do pekel
Někteří lidé dokonce tvrdí, že investovat do levnějšího bydlení, jeslí a školek nemá smysl, protože to na porodnosti nic nezmění. Místo toho bychom prý měli raději investovat do duševního zdraví a učit mladé lidi komunikovat a odpouštět.
Ano, učme se empatii a komunikaci, to je skvělé! Ale nepleťme si příčinu a následek. Mladí lidé se často uzavírají do sebe a utíkají do virtuálních světů právě proto, že realita kolem nich je příliš tvrdá, stresující a nenabízí jim žádné životní jistoty. Když jim stát nepomůže vytvořit stabilní zázemí (jako je právě dostupné bydlení), těžko po nich můžeme chtít, aby tvořili stabilní rodiny. Obojí musí jít ruku v ruce. Říkat, že vymírání je v pořádku, je jen pohodlná rezignace na naši společnou budoucnost.
