Článek
Volební právo a svobodný přístup k urnám dnes vnímáme jako samozřejmost. Pohled do historie ale ukazuje, že cesta k dnešní podobě voleb byla všechno jiné než přímočará.
Hlasy se kdysi vážily podle majetku, účast u voleb bývala povinná a v den hlasování se nesměl prodávat alkohol. Později přišla doba, kdy lidé k urnám sice chodili, ale jejich výběr byl jen iluzorní.
Jak tedy vypadalo hlasování v různých obdobích našich dějin?
Císařské Rakousko: Když měl majetek větší váhu než člověk
V druhé polovině 19. století rozhodně neplatilo pravidlo „jeden člověk = jeden hlas“. Volební systém do Říšské rady byl založen na takzvaných kuriích. Voliči byli rozděleni podle majetku, postavení a v některých případech také podle daňové či vzdělanostní hranice. Existovala kurie velkostatkářská, městská, obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí.
Rozdíl mezi jednotlivými skupinami byl obrovský. Méně než pět tisíc velkostatkářů (mezi nimiž byly v určitých případech i ženy) volilo v určitém období 85 poslanců. Oproti tomu miliony obyvatel venkovských oblastí měly k dispozici podstatně menší počet mandátů. Hlas bohatého jednotlivce měl tedy nesrovnatelně větší váhu než hlas běžného rolníka.
Zajímavá byla i tehdejší situace žen. Volební právo nebylo automaticky vázáno na pohlaví, ale na majetek. Žena, která splňovala podmínky díky vlastnictví velkostatku a daňové povinnosti, volební právo měla. Nemohla však hlasovat osobně – musela využít zmocněnce (manžela či syna). V habsburské monarchii tak existovaly ženy s volebním právem, které samy k urně přistoupit nesměly.
Zlom přišel v roce 1907, kdy reforma zavedla všeobecné, rovné, přímé a tajné volební právo pro muže. Paradoxně tím ale privilegované ženy své volební právo do Říšské rady dočasně ztratily. Na plnohodnotné volební právo si musely počkat až na vznik samostatné republiky.
První republika: K volbám se muselo. A bez alkoholu
Vznik Československa v roce 1918 přinesl zásadní změnu: volební právo zakotvilo plnou rovnost mužů a žen a tajné hlasování. Zároveň ale nový stát zavedl prvek, který by dnes působil překvapivě – volební povinnost.
Zákon z roku 1920 stanovil, že kdo se bez řádného omluvného důvodu voleb nezúčastní, dopouští se přestupku. Výjimku měli například lidé nemocní, osoby vzdálené od místa voleb více než 100 kilometrů nebo ti, kterým v účasti zabránily nepřekonatelné překážky. Za neomluvenou absenci hrozila pokuta od 20 do 5 000 korun, v krajním případě i vězení od 24 hodin do jednoho měsíce.
Druhým výrazným detailem byla střízlivost. Volební zákon z roku 1920 zakazoval v den před volbou a v den volby prodávat, čepovat nebo podávat alkoholické nápoje. Nešlo o krátkodobou epizodu – v roce 1928 byl zákaz upraven tak, že během volebního dne trval až do dvou hodin po skončení hlasování. Občan tak měl splnit svou zákonnou povinnost a ještě se u toho obejít bez piva.
Po válce přišel bílý lístek
Bílý neboli prázdný lístek nebyl až výmyslem komunistického režimu po únoru 1948. Objevil se už ve volbách v roce 1946. Tyto volby sice měly demokratické prvky, byly však omezeny systémem Národní fronty – kandidovat mohly pouze povolené strany a klasická opozice neexistovala.
Právě proto vznikla možnost vhodit do urny prázdný lístek. Volič tak mohl splnit občanskou povinnost a zároveň nedat hlas žádné ze schválených stran. V českých zemích bylo v roce 1946 odevzdáno 19 453 prázdných lístků (přibližně 0,4 % hlasů). Zavedení bílých lístků vyvolalo ostré debat v parlamentu, kde byly otevřeně označovány za nástroj vyjádření nesouhlasu s politikou Národní fronty.
Po únoru 1948: Volby bez možnosti výběru
Po komunistickém převratu v roce 1948 se podstata voleb zásadně změnila. Formálně procedura zůstala, lidé k urnám chodili dál, ale reálná politická soutěž byla odstraněna. Volilo se výhradně pro jednotnou kandidátku Národní fronty. Bílý lístek tak získal nový rozměr jako jeden z mála způsobů, jak dát najevo nesouhlas.
Zákon sice i nadále formálně garantoval tajné hlasování a zástěny ve volebních místnostech zůstaly, realita režimu ale vytvářela silný společenský a existenční tlak. Odchylka od očekávaného chování – například úprava lístku za plentou nebo vhození bílého lístku – mohla vést k postihům v zaměstnání či při studiu dětí. Tajnost hlasování byla sice formálně zachována, svobodná volba však vymizela.
Svobodná volba není samozřejmost
Pohled do historie ukazuje, kolik různých podob může mít akt vhození lístku do urny. Nejdříve rozhodoval majetek, později stát účast vynucoval a dohlížel na střízlivost, po válce sloužil prázdný lístek jako tichý protest a za totality se z hlasování stala povinná manifestace loajality.
Dnešní možnost svobodně si vybrat z široké nabídky kandidujících stran, odevzdat hlas tajně a bez obav z jakýchkoliv následků není historickou automatikou. Je to výsledek dlouhého a složitého vývoje, který stojí za to si čas od času připomenout.
Zdroje:
