Článek
Každé září i během celého školního roku se v médiích i na sítích spouští ta samá písnička: učitelé si stěžují na nesoustředěnost a drzost v lavicích, veřejnost moudře přikyvuje.
Jenže když se na tenhle kolotoč podívám zblízka, mám pocit, že ukazujeme prstem na úplně špatného viníka. Děti jen zkoušejí přesně to, co jim dospělí dovolí nebo usnadní.
Rodič jako osobní advokát
Zatímco dříve poznámka v žákovské knížce znamenala průšvih především doma, dnes se situace otočila o sto osmdesát stupňů. Z řady rodičů se stali osobní advokáti svých potomků.
Špatná známka nebo poznámka už není zprávou o tom, že se dítě nepřipravilo nebo zlobilo. U některých rodičů je vnímána jako osobní útok učitele, na který je potřeba okamžitě reagovat emailem v deset večer, telefonátem řediteli, v horším případě výhrůžkou školní inspekcí.
Výsledek? Dítě pochopí systém okamžitě. Když udělám chybu, nemusím zabrat ani si přiznat selhání. Stačí jít za mámou nebo tátou a ti to za mě vyřídí.
Servis až pod nos a skleník bez větru
K tomu se přidává neochota nechat děti nést jakoukoliv odpovědnost za vlastní nepozornost. Vidíme to ráno před školami, kde se tvoří kolony aut. Rodiče vozí i teenagery co nejblíže ke vchodu, aby náhodou nemuseli ujít dvě stě metrů pěšky.
Když dnešní školák zapomene úkol nebo věcí na tělesnou výchovu rodič okamžitě startuje automobil a veze věc do školy, jen aby dítě nedostalo černý puntík, nebo pětku.
Místo toho, abychom děti učili samostatnosti a nechali je nést důsledky vlastních chyb, stavíme kolem nich skleníkové prostředí. Jenže tenhle skleník jednou praskne,nejpozději ve chvíli, kdy dorazí do prvního zaměstnání, kde za ně maminka e-mail šéfovi už nenapíše.
Učitel jako poskytovatel služby
Největší proměnou ale prošlo vnímání role učitele. Z autority, která předává vědomosti a formuje osobnost, se v očích části rodičů stal poskytovatel služby. A rodič je náročný zákazník, který diktuje podmínky:
„Můj syn je osobnost, vy ho musíte umět zaujmout.“
„Naše dcera je citlivá, nemůžete na ni takhle tlačit.“
Jistě, škola nemá být drilový ústav z 19. století a respekt k dítěti je v pořádku. Jenže respekt musí být oboustranný. Pokud rodič doma běžně shazuje učitele a zpochybňuje jeho odbornost, těžko může očekávat, že dítě bude v hodině sedět a poslouchat.
Možná tedy problém není v tom, že by dnešní děti byly horší než ty předchozí. Jen jsme jim příliš často vyklidili z cesty překážky, důsledky a odpovědnost. A pak se divíme, že si s nimi neumějí poradit sami.
