Článek
Někdy mám pocit, že škola od dětí vyžaduje poměrně zvláštní kombinaci dovedností. Mají umět fungovat v digitálním světě, orientovat se v informacích na internetu, pracovat s technologiemi a bezproblémově používat školní komunikační systémy.
Ale hlavně ať u toho nemají mobil.
Protože mobil je přece problém.
A do určité míry samozřejmě je. Telefon v lavici dokáže být dokonalý ničitel pozornosti. Učitel vysvětluje látku a pod lavicí mezitím probíhá úplně jiný, paralelní život. Hra, video, zpráva od kamaráda nebo sociální síť. Stačí jedno pípnutí a soustředění je v prachu.
Jenže právě tady začíná zajímavý paradox.
Moderní škola, moderní paradox
Školy dnes stále častěji využívají digitální systémy jako EduPage nebo Bakaláři pro veškerou běžnou komunikaci. Od rozvrhů a suplování přes známky až po studijní materiály či zprávy rodičům.
A dává to smysl. Změna učebny se odešle během sekundy, materiály není potřeba tisknout a rodič má přehled okamžitě. Digitalizace je rychlá, pohodlná a praktická.
Jenže pak přijde druhá strana mince a plošné ředitelské rozhodnutí: Mobilní telefony jsou ve škole přísně zakázány.
A najednou tu máme zařízení, přes které proudí klíčové informace o celém školním dni, ale které je zároveň vnímáno jako nebezpečná věc, kterou je nutné odložit, schovat nebo zamknout. Předat žákovi digitální rozvrh a pak mu zakázat telefon je trochu jako vyžadovat krasopis, ale kalamář s inkoustem mu zamknout do šatny.
Neříkám, že má škola dětem dovolit telefon libovolně používat během vyučování. To by byla hloupost. Spíš mi vadí představa, že jsme schopni rozlišovat jen dvě krajnosti: mobil neomezeně používat, nebo mobil plošně zakázat.
Přitom existuje i třetí cesta. Naučit se s ním smysluplně pracovat.
Místo výchovy k odpovědnosti trezor
Dítě se jednou stejně bude muset naučit, že nemusí odpovídat na každou zprávu okamžitě. Že nemusí otevřít každé video, které mu algoritmus nabídne. Že když se učí nebo pracuje, telefon patří stranou. A že informace na internetu není automaticky pravdivá jen proto, že vyskočila na displeji.
Tohle všechno je základní digitální gramotnost. A stejně jako se dítě učí číst, psát nebo počítat, bude se muset naučit zacházet i s digitálním prostředím.
Jenže když zařízení jednoduše zamkneme do skříňky, problém tím nezmizí. Zmizí jen z dohledu školy. Doma totiž telefon čeká dál.
Když se informace nevejde do sešitu
Představme si obyčejný školní den. Dítě ráno přijde do školy a podle rules uloží telefon do tašky nebo do skříňky.
Pak se narychlo změní učebna. Přijde suplování. Učitel nahraje podklady do školního systému. Rodič pošle důležitou zprávu o odpoledním kroužku. V tu chvíli se z telefonu, který byl před chvílí škodlivou hračkou, stává hlavní nástroj, bez kterého je žák v budově napůl slepý.
Jestli škola řekne, že během výkladu se telefon nepoužívá, naprosto tomu rozumím. Jestli řekne, že telefon musí být v tašce a mít vypnuté zvuky, také. Ale pokud se z toho stane dogma, že samotná přítomnost telefonu je špatně, řešíme technologii místo chování. A to je škoda.
Zákaz je jednoduchý. Výchova už méně.
Zákaz je totiž strašně pohodlné řešení. Nemusíme nic vysvětlovat. Nemusíme nastavovat jemnější hranice. Nemusíme řešit, proč dítě telefon vytahuje, ani ho vést k sebekontrole. Prostě ho schováme.
Jenže škola by měla děti připravovat na svět, ve kterém už žádná taková uzamykatelná skříňka nebude. Jednou ze školy odejdou. Nikdo jim v práci nezamkne telefon před poradou. Nikdo jim nebude stát za zády a kontrolovat, zda místo tabulky nesledují sociální sítě. Budou muset samy poznat, kdy je čas přístroj odložit.
A přesně to je dovednost, kterou má smysl trénovat už od dětství.
Neznamená to nechat děti dělat si v hodině, co chtějí. Znamená to naučit je, že technologie není jejich nepřítel ani pán. Je to nástroj. A dobrý nástroj je k užitku jen tehdy, když ho člověk umí ovládat.
Proto bych byl raději pro školu, která řekne: Teď mobil nepotřebuješ, dej ho pryč a soustřeď se. Než pro školu, která dítěti vzkáže: Mobil je problém, my ti ho pro jistotu zamkneme.
Protože pokud chceme po dětech, aby jednou uměly fungovat v moderním světě, samotný zákaz je tomu naučí jen pramálo. Nelze po někom chtít, aby psal písemku, a současně mu zamknout penál do šatny.
