Článek
Dnešní děti vyrůstají s obrazovkou v ruce. My jsme ji měli taky, jenom na ní nic zajímavého nebylo.
Nedávno u nás proběhl klasický vyjednávací rituál. Synovi vypršel denní limit na mobilu a přišel zkusit štěstí s prosíkem o pár minut navíc. Využil jsem příležitosti k malé výchovné lekci na téma „Méně displeje, více života“.
Syn mě trpělivě vyslechl, chvíli přemýšlel a pak položil zničující otázku: „A na jaké YouTubery jsi koukal ty, když jsi byl takhle malý?“
V tu chvíli jsem v jeho očích oficiálně vstoupil do kategorie archeologických nálezů. Hned vedle trilobitů.
Zkuste dnešnímu dítěti vysvětlit, že YouTube nebyl. Že internet nebyl. A když už náhodou byl, musel se nejdřív zdlouhavě „vytočit“ přes pevnou linku. Modem při tom vydával zvuky, jako když přistává mimozemská loď nebo když se někdo pokouší vysavačem vysát kočku. A korunou všeho bylo, že když byl člověk na internetu, maminka nemohla zavolat babičce. To by znamenalo okamžitý konec jakéhokoliv surfování.
Syn na mě koukal s otevřenou pusou. Myslím, že si v duchu přehrával představu mého dětství v jeskyni, kde jsme si po večerech kreslili uhlíkem na zeď mamuty.
Byli jsme opravdu lepší?
Při čtení článku „Pamatujete tuhle dobu? 8 samozřejmostí našeho mládí, které dnes působí skoro neuveritelně“ a všech těch dojemných vzpomínkových textů o tom, jak jsme my dříve trávili celé dny venku, pili vodu ze zahradní hadice a dnešní zmlsaná mládež už by to nezvládla, musím občas jen kroutit hlavou.
Byli jsme vážně tak skvělí a přírodně založení?
Ale kdepak. Dělali jsme to jednoduše proto, že v televizi běžely dva programy, z nichž na jednom dávali zprávy pro zemědělce a na druhém dechovku. Kdybychom tehdy dostali do ruky smartphone s neomezeným internetem a algoritmickou náloží videí, zakopali bychom se do dětského pokoje tak hluboko, že by nás rodiče museli vykopávat krumpáčem.
Nejsme žádní hrdinové z divočiny. Jen jsme měli to štěstí, že naše nejmodernější elektronická hra spočívala v chytání vajíček do košíčku od vlka. A když nás televize přestala bavit, prostě nebylo kam dál kliknout.
Dnes je to jiné
Dítě může jedním pohybem přejít z jednoho videa na druhé. Z hry do jiné hry. Z jednoho krátkého klipu do dalšího. Nemusí čekat, až něco začne. Nemusí se spokojit s tím, co zrovna vysílá televize.
A právě v tom je možná největší rozdíl. Dnes není problém najít zábavu, ale přestat se bavit.
Dnešní děti to mají v jednom směru opravdu těžší. Ne proto, že by byly méně odolné než my. A už vůbec ne proto, že bychom my byli nějaká poslední generace dobrodruhů. Jen proti nim stojí technologie, která je navržená tak, aby udržela jejich pozornost.
Displej svítí. Něco se hýbe. Něco pípá. Po jednom videu přijde další. A když dítě řekne, že se nudí, stačí sáhnout do kapsy.
My jsme se také nudili. Jenže nuda tehdy často znamenala, že jsme museli něco vymyslet. Vzít klacek, jít ven, kopat do míče, otravovat kamaráda nebo prostě půl hodiny koukat z okna a čekat, co se stane. Dnes může dítě nudu během několika vteřin vypnout.
A možná právě proto není úkolem rodičů tvrdit, že mobily jsou zlo a naše dětství bylo rájem. Nebylo. Úkolem je spíš naučit děti, že svět nekončí ve chvíli, kdy se vypne displej.
Tady ale přichází ta nepříjemná část.
Nemůžeme po dětech chtít, aby odložily telefon, když sami každých pět minut kontrolujeme notifikace. Nemůžeme jim vysvětlovat, že život je venku, zatímco u večeře odpovídáme na pracovní zprávy. A těžko můžeme tvrdit, že mobil není důležitý, když ho sami nosíme všude s sebou.
Takže možná nejde jen o to nastavit dítěti časový limit. Možná občas potřebujeme ten limit nastavit i sami sobě. Protože děti nás v tomhle sledují mnohem víc, než si připouštíme.
A tak až se mě syn příště při žadonění o další minuty zeptá, na jaké YouTubery jsem koukal já, když jsem byl malý, mám připravenou odpověď. Žádní nebyli. Mým hlavním streamem byl výhled z okna a nejlepší grafikou disponoval obyčejný klacek.
A pak ten mobil radši odložíme oba. Půjdeme ven a vyzkoušíme, jestli s tím klackem ještě umím zacházet.
