Cizí děti se vychovávají strašně snadno

To se přesně stalo mně, když jsem v jednom ze svých předchozích článků zmínila, že je dcera v poslední době hodně úzkostná a závislá na nás a na svém bráškovi. A vyjádřila jsem obavu, zda bez něj zvládne docházet na kroužek. A zda zvládne pobyt ve družině.

Někdo měl hned jasno. Holčička prostě jen není zvyklá být někde sama bez nás. Proto se bojí. Měli bychom ji přestat tak strašně moc chránit. Vždyť se jen potřebuje otrkat. Jenže ono není vždy všechno tak jednoduché, jak si mnozí představují.

Aby to bylo názorné, budu vám vyprávět pohádku.

Byla jednou jedna holčička. Jako většina holčiček si ráda oblékala krásné šatičky. A ráda si hrála na princezny. To bylo trochu komické, protože tahle holčička nebyla zrovna princeznovský typ. Nikdy nepůsobila jako taková ta křehká květinka. A nikdy nemluvila jemným hláskem. Byla to spíš taková čertice, která si dokázala jít tvrdě za svým. Už jako batole proto dostala přezdívku Lady Bombardón. To kvůli tomu, že když si za něčím šla, nekoukala kolem, ať to znamenalo sebevětší pohromu. A později dokonce získala přezdívku Capo di tutti capi. To proto, že se ve společnosti dalších dětí jevila jako kápo.

Bylo to dost možná tím, že ta holčička měla o rok a půl staršího brášku, díky čemuž se velmi brzy musela naučit, jak se prosadit. Ale také proto, že ji učil všelijaké lotroviny. V těch si spolu moc dobře rozuměli. A i když se spolu hašteřili a někdy – dobře, často – se spolu pohádali a poprali, měli se moc rádi. Milovali se. A chtěli být skoro pořád spolu.

I tak ale byly chvíle, kdy spolu nebyli. Ono ani není možné být pořád spolu.

Holčička ve čtyřech letech třeba byla sama bez brášky na táboře. Jednou na příměstském a jednou dokonce na pobytovém. Chodila bez něj na balet i na gymnastiku. A také bez něj chodila do školky, když bráška začal chodit do školy.

Holčička si také chtěla vyzkoušet být sama doma, a tak občas přemluvila rodiče, aby ji nechali alespoň na chvíli doma samotnou. A to už někdy kolem pěti let.

Krátce po šestých narozeninách však nastala změna.

Holčička se najednou začala bát chodit někam sama. Chtěla být pořád pod dohledem rodičů. A když byla nějaká akce pouze pro děti, nechtěla tam bez brášky.

Bylo to, jako by tu holčičku někdo ze dne na den vyměnil.

Mamince a tatínkovi to začalo dělat starosti. Nevěděli, jestli jde o přechodné období, které samo odezní, nebo jestli budou muset hledat odbornou pomoc a řešení bude na delší dobu. Ostatně jejich syn byl autista, takže se hned nabízela i otázka, zda nebude neurodivergentní také dcera. Rodiče navíc věděli, že u dívek mohou být některé projevy méně nápadné.

Přemýšleli, jak zvládne nástup do školy. Co když se bude bát jít do třídy, pokud tam zrovna nebude i bratr? Zvládne bez něj družinu? Kroužek? Co se vlastně s jejich do té doby poměrně samostatnou dcerou tak náhle stalo?

Cizí lidé, kteří holčičku nikdy neviděli a znali jen několik vět o současném problému, v tom však měli jasno.

Holčička je rozmazlená. A potřebuje se otrkat.

Cizí děti se vychovávají neuvěřitelně snadno.

Stačí pár vět, jedna situace a člověk má jasno. Dítě je rozmazlené. Nesamostatné. Přecitlivělé. Potřebuje pevnější hranice. Potřebuje se otrkat. Rodiče mu moc ustupují.

Jenže ono se to radí snadno hlavně proto, že o tom dítěti skoro nic nevíme. Neznáme jeho předchozí vývoj. Nevíme, jak se chovalo před měsícem nebo před rokem. Nevíme, jestli je popisované chování jeho dlouhodobou vlastností, nebo úplně novou změnou. Nevíme, co se děje doma, ve škole, mezi kamarády ani co dítě právě prožívá.

A tak si chybějící informace často prostě doplníme sami. A zpravidla si dosadíme scénář, který se nám zdá nejprostší a nejjednodušší na řešení.

Vidíme dítě, které nechce jít někam bez bratra, a vytvoříme si příběh: „Je na něj příliš fixované. Rodiče ho málo vedli k samostatnosti. Potřebuje se otrkat.“ Jenže co když je skutečnost úplně jiná?

Stejná věta – „nechce jít bez bratra“ – může mít mnoho různých příčin.

Jedno dítě opravdu nikdy bez sourozence nikam nechodilo a teprve se učí větší samostatnosti. Jiné je normálně velmi samostatné, ale zrovna prochází obdobím silnější nejistoty. Další se bojí konkrétního prostředí. Jiné tam nechce samo proto, že tam nikoho nezná. Další prostě jen chce něco zažít společně s člověkem, kterého má rádo. A u dalšího dítěte může být stejné chování dokonce výrazným pokrokem. Třeba ještě před pár měsíci nezvládlo podobnou situaci vůbec, a teď už ji zvládne alespoň s přítomností sourozence.

Zvenčí ale vidíme to samé: Dítě nechce jít samo.

Opět tu platí věta, kterou opakuji často: Děti jsou různé. Není fér předpokládat opak jen proto, že zvenčí vidíme podobné chování. Stejná věc může mít u dvou dětí úplně jinou příčinu, jiný význam i jinou závažnost. U jednoho dítěte může být určitá reakce známkou problému. U jiného přechodným obdobím. U dalšího dokonce pokrokem proti tomu, co zvládalo ještě před několika měsíci.

A stejné dítě navíc není stejné pořád. Něco, co zvládalo ve čtyřech letech bez nejmenšího problému, může v šesti najednou přestat zvládat. A právě ta změna může být mnohem důležitější informace než samotné chování.

Kdyby byla naše holčička odjakživa dítětem, které bez rodičů nebo bratra neudělá ani krok, možná by se dalo uvažovat o tom, že potřebuje postupně získávat větší samostatnost. Jenže ona taková nebyla.

Ona se změnila. A náhlá změna chování je přece něco úplně jiného než dlouhodobý povahový rys nebo důsledek toho, že dítěti rodiče nikdy nedovolili být samostatné.

Na samotném slově „otrkat“ přitom není nic špatného. Dítě samozřejmě potřebuje postupně získávat zkušenosti, zvládat nové situace, zažívat přiměřenou míru nepohodlí a zjišťovat, že něco zvládne i samo.

Jenže aby taková rada dávala smysl, musíme nejdřív vědět, co je vlastně problém. Je dítě opravdu nesamostatné? Nebo se něčeho konkrétního bojí? Je to jeho běžné chování? Nebo se objevilo před dvěma týdny? Vyhýbá se všem situacím bez rodičů? Nebo jen jedné konkrétní? A hlavně: co už zvládalo dřív?

Bez těchto informací je rada „ať jde samo, alespoň se otrká“ spíš střelba naslepo. Možná trefí problém. A možná vůbec.

Na internetových diskusích mě někdy fascinuje rychlost, s jakou se z několika vět přechází k hodnocení celé výchovy. Dítě něco nezvládá? Rodiče mu moc ustupují. Dítě pláče? Je rozmazlené. Dítě chce být s rodičem nebo sourozencem? Je nesamostatné. Rodič si dělá starosti? Je úzkostný a dítě to po něm přebírá.

Všechno má jednoduchou příčinu a ještě jednodušší řešení. Jenže skutečný život takhle přehledný většinou není. Někdy je za chováním dítěte špatný návyk. Někdy strach. Někdy temperament. Někdy vývojové období. Někdy něco, co se stalo. Někdy prostředí. A někdy kombinace několika věcí najednou.

To samozřejmě neznamená, že rodič má každé chování donekonečna analyzovat a nikdy dítěti nic nepřikázat. Jen mi připadá rozumné nejdřív se pokusit pochopit, proč se dítě chová právě takhle, a až potom řešit, co s tím.

A to je možná celý problém rad na dálku. Ne že by cizí člověk nikdy nemohl mít dobrý nápad. Může. Někdy právě někdo zvenčí uvidí něco, co rodič přehlíží.

Ale měl by si zároveň uvědomovat, kolik toho neví. Protože ve chvíli, kdy si chybějící informace doplníme podle vlastních zkušeností, předsudků a představ, už vlastně nereagujeme na skutečné dítě. Radíme dítěti, které jsme si sami domysleli.

A cizí děti se pak opravdu vychovávají strašně snadno. Zvlášť ty, které jsme si úplně vymysleli.

A protože pohádka má mít dobrý konec – nebo alespoň nějaký konec –, dlužím vám teď její dokončení.

Holčička měla štěstí, že rodiče nedali na internetové radílky. A také měla štěstí na dobré učitelky. Rodiče si s nimi o holčiččině problému promluvili a paní učitelky jí pomohly její strach zvládat. Nedělaly z toho vědu, protože podle nich se něco podobného stává docela často. Dítě někdy vyděsí, že je najednou už „velké“ a uvědomí si, jaké ho čekají změny. Že ty změny budou skutečné. Že chození do školy a povinnosti už budou „pořád“. A to může být pro dítě těžké a může potřebovat nějaký čas na zpracování.

A tak je naděje, že stejně nečekaně, jako toto období začalo, zase jednou skončí.

#děti #výchova #rodičovství #samostatnost #dětskápsychologie #úzkost #rodina #výchovadětí #internetovédiskuse #dětskýchování