Článek
Přitom jsme ještě pořád na dovolené. Měla bych si to užívat a mít lehkou hlavu. Jenže já si sice plavu v bazénu, ale přemýšlím u toho nad školou. Prohlížím si památky a přemýšlím nad školou. A začalo mi z toho lehce hrabat už někdy před půlkou srpna.
Dnes je 29. srpna. Škola začne příští týden. A já už jsem z ní nervózní několik týdnů.
Přitom problém vlastně není škola.
Naše škola je fajn.
Syn už tam teď bude chodit druhým rokem, dcera tam teď nastoupí také. Nároky nejsou přehnané, domácí úkoly se vůbec nedávají a děti mají docela dost pohybu i mimo tělocvik. Během roku mají plavání, bruslení a lyžování.
Takže bych vlastně mohla být v klidu.
Jenže nejsem.
Už jen rozhodnout kroužky je logistická úloha. Dcera chce pokračovat v plavání. Syn na plavání dřív chodil také a sám říkal, že se tam naučil víc než při školním plavání a že ho to bavilo. Loni jsme kroužek vynechali, protože syn měl část roku plavání ve škole a dcera ve školce. Nechtěli jsme, aby toho bylo moc. Jenže oba pak říkali, že příští rok chtějí chodit zase.
Teď na to plavání chce jen dcera. Syn najednou ne.
A já navíc vůbec nevím, jestli dcera bude ochotná chodit bez něj. V poslední době je na něm i na nás hodně závislá. Nechce skoro nikam sama, drží se nás jako ocásek a když někde bez nás přece jen je, pak vypráví, jak strašně moc se jí stýskalo.
Takže možná budeme vedle všeho ostatního řešit ještě její úzkostnost.
Plavání by šlo dát na víkend. Mně to připadá praktické. Nemusí se cpát do školního dne. Manžel zase namítá, že tím zabijeme víkendy. Že pak nebude možné v pátek říct, že někam odjedeme a vrátíme se v neděli.
A to je jen plavání.
Dcera by chtěla také hudební kroužek. Možná flétnu. Jenže hudební kroužek neznamená jen jednu hodinu týdně. Znamená také cvičení doma.
Také by chtěla by tanec. Tancuje ráda. Vloni na tancování chodila, v minulosti byla i na baletním táboře. A ještě předtím tancovala v rámci gymnastické přípravky. Takže je to rozhodně dlouhodobý zájem a ne nějaký momentální výmysl.
Také by se moc ráda učila korejsky. Ani tohle není nějaký výmysl, snaží se ji učit už asi půl roku z videí. A prosí, abych ji zapsala na nějaký kurz. Protože ale korejštinu pro šestileté dítě v našem okolí jen tak nenajdete, rozhodla se, že by se tedy spokojila s francouzštinou.
Já bych zase byla ráda, kdyby děti uměly nějaký bojový sport nebo sebeobranu. Syn už dřív chodil na krav magu, dcera tehdy kvůli věku ještě nemohla.
Teď by mohla ona. Jenže syn se najednou sekl a oznámil, že na krav magu chodit nechce.
Manžel by je rád dal na bouldering. Připadá mu jako vhodný sport pro děti a hlavně by tam mohly chodit oba společně.
A syn? Ten ještě nedávno nechtěl o žádném kroužku ani slyšet. Pak zjistil, že existuje kroužek vaření a recyklování. A tam by chodil strašně rád. Musím uznat, že vaření a recyklování je přesně pro něj.
Nejde o to, že bych chtěla děti nacpat do pěti kroužků týdně. Spíš se snažím přijít na to, které z těch věcí vybrat. A už jen to mě stresuje.
Protože je mám naplánovat teď, kdy ještě vůbec netuším, jak bude vypadat obyčejný školní den.
Družina možná ano. Možná ne. Syn družinu miluje. Klidně tam chce zůstávat až do čtyř. Kolikrát jsem pro něj přišla dřív a stejně jsem ho nedostala domů, protože ještě něco stavěl, vyráběl nebo chtěl dokončit něco s ostatními dětmi.
A já vlastně chci, aby tam byl. Hraje si s dětmi, tvoří, šije, vyrábí z hlíny. Není to pro něj jen odkladiště, kde čeká na rodiče.
Jenže vůbec netuším, jak se k družině postaví dcera. Ve školce chtěla být odpoledne čím dál méně. Čím déle do školky chodila, tím víc prosila, aby tam mohla být jen dopoledne.
A teď je navíc úzkostnější než dřív. Takže vůbec nevím, jestli nastoupí do školy a bude spokojeně zůstávat v družině, nebo jestli mě bude každý den prosit, abych pro ni přijela co nejdřív.
Jenže podle toho se odvíjí skoro všechno.
Moje práce. Kroužky. Učení doma. To, kdy vůbec přijdeme domů. A kolik nám z toho dne zbude.
Škola domácí úkoly nedává. To je skvělé. Jenže syn domácí procvičování potřebuje.
V prvním pololetí minulého roku zameškal přibližně sto hodin. Ve druhém skoro dvě stě.
Někdy byl zase ve škole, ale prostě už nepracoval, protože nemohl. Autismus a porucha soustředění v praxi. Škola to brala v pohodě. Nikdo po nás nechtěl, abychom doma doháněli každou stránku. Učitelka prohlásila, že holt má své tempo.
Jenže v pohodě to nebral syn. Velmi špatně snáší, když mu něco nejde. A nemá povahu dítěte, které si řekne: „Tak budu víc trénovat a doženu ostatní.“ On se sekne. Raději rovnou prohlásí, že to neumí a nezvládne. Je schopný patnáct minut dělat scénu kvůli něčemu, co mu nakonec zabere jednu minutu.
Jeden den něco perfektně zvládá. Druhý den se tváří, že vůbec netuší, co to je. Jakmile vypadne z procvičování, je to okamžitě znát.Takže jsme se učili doma. A to hodně. A učili jsme se i přes prázdniny.
Myslela jsem, že přes léto všechno doženeme. Nedohnali jsme. V matematice nastal regres a museli jsme se vrátit skoro na začátek.
Čtení je lepší, ale pořád pomalé a často po hláskách. Je si jistější. Dokáže už napsat slovo podle toho, co slyší, což na podzim nezvládal. Vydrží číst déle než během zimy.
Pokrok tam je. Jen rozhodně ne takový, jaký jsem si na začátku prázdnin představovala.
Takže počítám s tím, že se budeme hodně učit i během školního roku. Pravděpodobně každý den. A dost možná hodinu a nebo i déle.
Jenže když se budu učit se synem, budu se muset učit také s dcerou. Protože jinak budou protestovat oba. Syn, že není fér, že on se musí učit a ona ne. Dcera, že není fér, že se věnuji jemu a jí ne.
Takže se budou učit oba. Doteď jsem dceři mohla dát nějaký pracovní list, přípravu na čtení nebo počítání a bylo vyřešeno.
Teď ale nastupuje do první třídy. Takže se klidně může stát, že sama bude mít něco konkrétního, co bude potřeba procvičit. A pokud začne chodit na hudební kroužek, přibude ještě flétna.
Učení ale není jediná věc, kterou syn potřebuje. Potřebujeme pokračovat v logopedii. Ráda bych mu našla i nějakou terapii nebo podporu, která by mu dávala smysl právě s ohledem na PAS.
Ne něco ve stylu „předěláme autistu na normální dítě“. Spíš někoho, kdo mu pomůže zvládat přetížení, strach z neúspěchu, emoce a situace, ve kterých se úplně zablokuje.
A doma bychom potřebovali držet věci, které mu pomáhají fungovat. Pravidelnost. Předvídatelnost. Přípravu na změny. Čas na odpočinek. Hlídání toho, aby nebyl přetažený.
Jenže vytvářet pravidelný a předvídatelný režim je trochu komplikované ve chvíli, kdy má každé dítě jiné potřeby, jiné kroužky a každý den vypadá jinak.
Do toho všeho bych jim ještě ráda přečetla pohádku. Zahrála si s nimi nějakou hru. Něco s nimi uvařila. Popovídala si s nimi. A hlavně bych chtěla, aby měly čas na úplně obyčejnou volnou hru. Bez kroužku. Bez úkolu.
Jenže kde mám ten čas vzít? Když bude syn ve družině do čtyř, jsme doma kolem půl páté. V devět by děti měly spát. To jsou čtyři a půl hodiny.
Do nich se musí vejít jídlo, převlékání, večeře, hygiena, příprava na další den, domácí procvičování, případně flétna, domácí věci kolem logopedie nebo PAS, pohádka, společná hra a nějaká volná hra. A to jsme pořád nedali jediný kroužek.
A právě nad tímhle vším teď přemýšlím na dovolené. Plavu a skládám si v hlavě září. Dívám se na památky a přemýšlím, jestli dát plavání na víkend.
Sedím v autě a počítám, kolik hodin vlastně zbude mezi návratem ze školy a spaním.
Místo toho, abych řešila jen to, kam půjdeme zítra, řeším, jak budeme fungovat další školní rok.
A přitom stále neznám základní proměnné. Nevím, jak dcera zvládne nástup do školy. Nevím, jestli vydrží v družině. Nevím, jestli její současná úzkostnost za pár týdnů odezní, nebo ji budeme muset nějak řešit. Nevím, kolik domácího procvičování bude potřebovat ona. Nevím, kolik ho bude potřebovat syn. Nevím, jak moc bude syn přetížený. Nevím, jak často budou děti zase nemocné. A jestli ty jejich nemoci zase pokaždé chytnu a budu se z nich hrabat třikrát tak dlouho jak oni.
Přesto mám pocit, že bych už teď měla mít všechno rozhodnuté a krásně naplánované. Jenže nemám. A to mě stresuje.
Úplně nejvíc mě ale stresuje představa návratu do toho neustáleho spěchu. Ranního dohadování. Odpoledního přebíhání z jedné povinnosti do druhé.
Pocitu, že nikdy nic nevyjde tak, jak jsem si to naplánovala. Že pořád něco doháníme. Že je na všechno málo času.
A že mezi školou, družinou, učením, logopedií, terapiemi, kroužky a mojí prací budu zase hledat místo na věci, které přitom považuji za úplně obyčejnou součást života. - Pohádku. Hru. Povídání. A chvíli, kdy nikdo nikam nemusí.
#škola #školnírok #prvnítřída #děti #rodičovství #mateřství #kroužky #družina #domácíučení #PAS #autismus #logopedie #volnáhra #časproděti #rodinnýživot
