Článek
Mnohem víc mě zajímá, co má být cílem první hodiny s novým učitelem. Je tím cílem děti co nejrychleji oznámkovat, nebo si je nejprve získat, poznat je a vytvořit prostředí, ve kterém se budou chtít něco naučit?
A jde mi právě o to, že byl první týden školy. A dokonce úplně první hodina s novou paní učitelkou.
Já mám první týden školy pořád ještě za období, které je hlavně o adaptaci. Děti se po prázdninách vracejí do nějakého režimu. Postupně si zvykají na školu, nový rozvrh, nové učitele, někdy i na nové spolužáky. Učitelé si naopak zvykají na děti. Zjišťují, kdo je kdo, jak třída funguje, co děti baví, co jim jde a co ne.
A právě proto bych od první hodiny hudební výchovy čekala něco úplně jiného než okamžité zkoušení. Čekala bych, že se učitel s dětmi seznámí. Že se jich zeptá, co poslouchají, kdo na něco hraje, kdo zpívá, kdo hudebku miluje a kdo ji naopak moc nemusí. Co dělali s předchozím učitelem. Co je bavilo. Co jim nešlo. Co by chtěli zkusit.
Pak bych čekala, že jim učitel řekne, co je během roku čeká. Jak budou hodiny probíhat. Co se budou učit. Jaká budou pravidla. A potom si třeba společně něco zazpívají. Jen tak. Pro radost. Nebo si pustí písničku. Zahrají si rytmus. Někdo se přidá, někdo ne.
Prostě první hodina, ze které si dítě odnese pocit: „Tahle učitelka je v pohodě. Asi mě s ní ta hudebka bude bavit.“ Protože podle mě by cílem školy mělo být děti především něco naučit. A teprve potom řešit nějaké hodnocení. Zvlášť u výchov mi přijde důležité, aby učitel dokázal děti pro předmět pokud možno nadchnout. Nemusí se to podařit u všech. Někoho hudba prostě nikdy fascinovat nebude. Stejně jako někoho nebude bavit matematika, dějepis nebo tělocvik. Ale i s dítětem, které zrovna hudební výchovu nemiluje, se dá hledat něco, co je pro něj schůdné. Nemusí zpívat sólo. Může hrát rytmus. Může zkusit jednoduchý nástroj. Může poslouchat. Může poznávat hudební styly. A třeba se časem přidá i ke zpěvu.
Nějak si totiž nedokážu představit, že postup „postav se, zazpívej, máš za tři“ povede k tomu, že si dítě řekne: „Super. Začala škola. Na hudebku se těším. Chci se zlepšit. Budu se snažit.“ Možná ano, úplně vyloučit to samozřejmě nejde. Ale mnohem pravděpodobnější mi přijde, že si řekne něco úplně jiného. Že ta učitelka je protivná. Že hudebka je otrava. Že zpívat neumí. A že nemá cenu se snažit.
To, že mě přístup paní učitelky hudební výchovy ze synovcovy školy tak šokoval, je možná i tím, že ve škole mých dětí byl celý první týden opravdu adaptační. A to i u starších dětí. Prakticky se neučili. S běžnou výukou začínají polehoučku až tento týden.
Navíc se ve škole našich dětí vůbec neznámkuje. A vlastně ani nemají přímo předmět „hudební výchova“. Přesto tam dochází k tomu, že paní učitelka sedne ke klavíru, některé děti popadnou nástroje, na které se učí v ZUŠ, jiné vezmou jednoduché perkuse a společně muzicírují a zpívají. A ladí jim to. A užívají si to.
Možná je to tím, že když někomu něco nejde, nedostane horší známku. Dostane radu. Jak to zazpívat lépe. Jak zahrát rytmus. Možná právě proto, že tam není hlavním cílem zjistit co nejrychleji, kdo je „za jedna“ a kdo „za tři“, ale naučit je společně něco dělat.
A ještě jedna věc mě v diskusi zaujala. Někteří lidé začali spekulovat, že synovec třeba zlobil. Že učitelku vytočil. Že si ho tou známkou možná jen „srovnala“. Nevím, jestli to tak bylo. Ale pokud ano, pak mi to přijde snad ještě horší. Protože k čemu jsou potom známky? Mají ukazovat, jak dítě zvládlo učivo? Jaký podalo výkon? Co se naučilo? Nebo mají sloužit jako trest?
Pokud dítě zlobí, řešme jeho chování. Pokud neumí zazpívat písničku, řešme zpěv. Ale pokud mu dám horší známku ze zpěvu proto, že vyrušovalo, ta známka najednou přestává říkat cokoli o zpěvu. A pokud chceme dítě zkoušet, mělo by to snad být proto, že ho vyzkoušet potřebujeme. Ne proto, že vyrušuje. O co v tu chvíli učiteli vlastně jde? Aby dítě přestalo vyrušovat? Nebo ho chce ponížit? Způsobit mu nějakou nepříjemnou situaci? Nebo snad – naprosto paradoxně vzhledem ke svému povolání –učitel doufá, že dítě neuspěje a dostane špatnou známku? Mimochodem, tohle je obzvlášť špatný důvod. U mě to učitelům nikdy nevyšlo a já díky tomuto přístupu posbírala jen pár jedniček ročně navíc. Takže za strategii dávám pětku.
A čeho tím vlastně dosáhneme? Že se dítě začne najednou strašně snažit? Že bude na hudební výchově vzorné, protože si chce známku opravit? Možná. Ale klidně může nastat i něco mnohem jednoduššího: „Mám trojku. Učitelka mě štve. Hudebka mě nebaví. Tak proč bych se snažil?“
A upřímně, jakou horší známku než trojku asi dítě z hudební výchovy na vysvědčení reálně dostane? Čtyřky a pětky se z výchov na vysvědčení běžně příliš nerozdávají. Takže pokud už je dítě „na trojce“, může si docela snadno říct, že vlastně nemá co ztratit. Jestli tedy mělo být cílem získat respekt, nejsem si jistá, že je to právě nejlepší cesta.
Respekt učitele podle mě nevzniká tím, že dětem učitel co nejrychleji ukáže, že má v ruce známky a nebojí se je použít. A vztah k předmětu už vůbec ne.
V diskusi jsem si všimla ještě jedné věci. Často přemýšlíme v rámci toho, zda je něco známé, nebo neznámé. Jestli je určitá reakce pochopitelná, nebo není. A když jsme zvyklí, že jsou učitelé přísní, nedávají prostor k adaptaci a trestají známkami, může nám takový přístup připadat vlastně normální. Předpokládáme, že dítě paní učitelku naštvalo a ona si to s ním takto vyřídila. A protože jsme něco podobného už někdy viděli, přijde nám to obhajitelné.
Jenže podle mě bychom neměli přemýšlet jen nad tím, zda je něco známé, pochopitelné nebo nějak obhajitelné. Měli bychom se také ptát, jestli to dává smysl. Jestli takové chování opravdu povede ku prospěchu věci. Jestli pomůže dítě něco naučit, zlepšit jeho vztah k předmětu nebo nastavit fungující vztah mezi učitelem a žákem.
A nebo jestli je to jen marná snaha získat si respekt způsobem, který ve výsledku vyvolá spíš odpor.
#škola #hudebnívýchova #učitelé #známkování #děti #vzdělávání #školství #motivace #adaptace
