Článek
V úterý se šlo do školy asi tak na hodinu. Odpolední vyučování se během prvního týdne na mnoha školách ještě ani pořádně nerozjelo. Přesto už některé děti stihly nasbírat první známky.
Na internetu jsem viděla fotky papírových žákovských knížek s letošními jedničkami. Ano, papírové žákovské knížky se zjevně ještě stále někde používají. Sousedka, která nastoupila teprve do první třídy a u které bych čekala, že se známkami ještě chvíli počkají, se už také chlubila první jedničkou.
A synovec? Ten už má trojku. Z hudební výchovy. Ze zpěvu.
Nejsem příznivcem klasického známkování. Když už se ale známkuje, nepatřím ani mezi lidi, kteří si myslí, že výchovy jsou nějaké méně důležité předměty, ze kterých by se měly automaticky rozdávat jedničky nebo které by se raději hodnotit neměly vůbec. Stejně tak mě nikdy moc nepřesvědčil argument, že se přece nemá známkovat zpěv, kreslení nebo tělocvik, protože tam jde o talent.
O talent (nebo nadání) jde do určité míry skoro všude. Někdo má buňky na matematiku a někdo ne. Někdo má cit pro jazyky. Někdo dobře kreslí. Někdo drží rytmus. Někdo přirozeně rychle běhá. A zároveň se ve všech těchto oblastech dá něco naučit.
Člověk může natrénovat trojčlenku. Může se naučit slovíčka. Může zlepšit techniku běhu. Může nacvičit kotrmelec. A může se naučit zazpívat konkrétní písničku lépe, než ji zazpíval před měsícem. Samozřejmě každý máme nějaký svůj strop a někdo k němu dojde rychleji než jiný. To ale platí pro hudebku úplně stejně jako pro matematiku.
Takže ne. Samotná trojka ze zpěvu mi nepřijde skandální. Jenže trojka ze zpěvu hned v první hodině hudební výchovy? To už přijde na hlavu i mně.
Protože za co přesně ta trojka vlastně byla? Děti se ještě nic neučily. Nedostaly písničku, kterou by měly nacvičit. Učitel s nimi nic netrénoval. Nebyl tam žádný proces typu: dnes se něco naučíme, příště ukážete, jak jste to zvládli.
Byla to prostě první hodina. Nový školní rok. A zřejmě také jednoduchý plán: „Mám vás nově, tak si každého poslechnu, jak zpívá. A rovnou ho oznámkuji.“ Takže se vlastně nehodnotilo, co se dítě naučilo. Hodnotilo se, jak umí zpívat ve chvíli, kdy do té třídy přišlo.
To je podle mě docela podstatný rozdíl. Kdyby žák za měsíc neuměl písničku, kterou ve škole nacvičovali, nedržel rytmus, na kterém pracovali, nepamatoval si text nebo evidentně vůbec nespolupracoval, klidně může dostat trojku.
Ale co mu má říct tahle trojka? „Ještě ses to nenaučil“? Nemohl. Nikdo ho to zatím neučil. „Málo ses snažil“? Nevíme. Neměl se na co připravit.
Ve skutečnosti mu ta známka sděluje především jedno: „Takto dobrý zpěvák momentálně jsi.“ A to mi přijde jako dost zvláštní způsob, jak začít školní rok.
První dny školy se přitom všude mluví o adaptaci. O tom, že si děti mají znovu zvyknout na režim. Že se má budovat bezpečné prostředí, vztahy ve třídě a dobrá atmosféra.
A pak přijde první hodina hudební výchovy a někdo usoudí, že ideální způsob, jak nový školní rok zahájit, je nechat jednoho žáka po druhém zazpívat a rovnou jejich výkon oznámkovat.
Možná má takový postup nějakou logiku. Možná si paní učitelka myslí, že když hned od první hodiny ukáže, že se u ní bude pracovat, zkoušet a rozdávat i horší známky, získá respekt. Možná chce dětem od začátku dát najevo, že hudebka není žádná odpočinková hodina a že se v ní nebude jen bezstarostně zpívat pro radost.
Možná má za to, že když nastaví laťku tvrdě hned na začátku, bude mít později méně problémů s kázní.
Jenže je to opravdu ten nejlepší způsob? Respekt učitele přece nevzniká z toho, že dětem co nejrychleji předvede, že má v ruce známky a nebojí se je použít. A chuť pracovat v nějakém předmětu se podle mě také nebuduje tím, že dítě hned při první hodině dostane číslo vyjadřující, jak dobře něco umělo ještě předtím, než se v tom předmětu vůbec začalo něco učit.
Navíc bych docela ráda věděla, co si má dítě z takové trojky odnést. Že neumí zpívat Dobře. A co s tím? Má problém s rytmem? S intonací? Nedokáže udržet melodii? Špatně dýchá? Zpívá příliš potichu? Nebo byl jeho výkon prostě tak nějak „za tři“?
Pokud má známka dítěti poskytovat nějakou zpětnou vazbu, měla by mu snad alespoň trochu napovědět, co může udělat lépe. Tady ale nebylo co napravovat. Nebyla žádná předchozí práce, žádný nácvik, žádné zadání, žádná možnost ukázat, že se dítě něco naučilo. Byla jen vstupní schopnost. A známka.
Vlastně je to docela zvláštní převrácení role školy. Dítě do ní přece chodí mimo jiné proto, aby se něco naučilo. Ne proto, aby mu učitel hned při prvním setkání oznámil, na jakou známku ovládá něco, co ho ještě ani nezačal učit.
A možná je nakonec úplně jedno, jestli za tím byla snaha získat respekt, nastavit disciplínu, ukázat dětem, že „tady se bude makat“, nebo prostě jen přesvědčení, že když máme klasifikační stupnici od jedničky do pětky, byla by škoda ji nevyužít.
Výsledek je stejný. Školní rok se sotva rozběhl, děti se ještě skoro nic nestačily naučit, ale některé už vědí, že na něco jsou za tři.
Tak hlavně, že jsme s hodnocením neztráceli čas.
