Korejština pro šestileté dítě? Proč ne

Na některé čtenáře tahle informace zapůsobila skoro jako červená na býka. Jeden z komentářů například zněl: „Korejština pro 6ti [sic] leté dítě, to musí být opravdu prudká inteligence matky.“ [1] Jinde se zase objevila domněnka, že za tím nejspíš stojí současná popularita K-popu a že ji to stejně časem přejde.

Na jednu stranu si říkám, že jsem to vlastně měla čekat. Vždyť i dnes se pořád dá narazit na názory, že angličtina v první třídě je vhodná snad jen pro nadané děti. Nebo že ji do rozvrhu malých dětí tlačí především přehnaně ambiciózní rodiče. A když se někde zmíní angličtina už ve školce, část lidí začne kroutit hlavou nad tím, co všechno dnes rodiče po nebohých dětech nechtějí.

Tak se přiznávám. Já jsem jeden z těch „bláznů“, kteří dali dítě na angličtinu už ve školkovém věku. A jeden z těch „ambiciózních“ rodičů, kteří vybrali školu, kde mají děti angličtinu hned od první třídy. A dokonce ne jednu hodinu týdně. Ale hned dvě!

Možná je právě tady zakopaný pes. Když se řekne výuka cizího jazyka, někdo si pořád představí děti sedící v lavicích nad učebnicí, slovíčka vypsaná ve sloupečku, opakování gramatických pouček, domácí úkoly a zkoušení. Jenže školková angličtina našich dětí vypadala úplně jinak. Vedla ji paní učitelka společně s plyšovou vránou, která uměla kouzlit.

Ve škole zase s výukou angličtiny pomáhá maňásek. Děti v hodině zpívají, tancují, běhají, cvičí, vyrábějí a hrají různé hry. Občas se také podívají na krátkou pohádku a někdy se učí venku při pozorování přírody. A mezi tím vším používají angličtinu.

To podstatné tedy podle mě není „Proboha, angličtina už v první třídě nebo dokonce ještě dříve?“, ale spíš „Jak ta angličtina vypadá?“ Protože hodina, při které žáček běhá po místnosti, ukazuje na obrázky, zpívá písničku, hraje hru a směje se maňáskovi, je něco úplně jiného než hodina, při které po něm někdo chce půl hodiny vyplňovat gramatická cvičení.

Moderní výuka jazyků pro malé děti právě s hrou, pohybem, písničkami, dramatizací a krátkými střídajícími se aktivitami běžně pracuje. British Council například u výuky malých dětí doporučuje hry, písničky, říkanky, pohyb a další činnosti odpovídající jejich věku. [2][3]

Právě proto mi trochu uniká, proč by měla být korejština pro šestileté dítě automaticky absurdnější než angličtina, francouzština nebo španělština. Samozřejmě bude záležet na tom, kdo a jak ji učí. Kurz pro šestileté dítě by neměl vypadat stejně jako večerní kurz korejštiny pro třicetiletého dospělého.

Ale to snad platí pro každý předmět. Ani matematiku neučíte šestileté dítě stejně jako studenta vysoké školy. Pokud někdo skutečně nabízí korejštinu malým dětem, očekávala bych právě hry, obrázky, jednoduché fráze, písničky, pohyb, základní seznámení s písmem a kulturou. Ne domácí biflování slovíček a gramatických tabulek.

A v takovém případě mi vlastně připadá skoro vedlejší, jestli se dítě učí anglicky, francouzsky, korejsky nebo třeba italsky. Důležitější je, zda je výuka přiměřená věku a zda dítě baví.

Ani představa, že se šestileté dítě učí cizí jazyk, není žádný nový výmysl přehnaně ambiciózních rodičů. Naopak. V evropských školách je to docela běžná věc.

Podle údajů Eurydice začínají děti ve většině evropských vzdělávacích systémů s povinným prvním cizím jazykem mezi šestým a osmým rokem. V některých zemích ještě dříve. Například v Rakousku, Francii, Itálii, Norsku nebo Španělsku se s prvním cizím jazykem začíná už v šesti letech. A existují i vzdělávací systémy, kde děti začínají již v předškolním věku. [4][5]

Takže šestileté dítě na jazykovém kroužku opravdu není nějaký experiment na nebohém prvňákovi. Rané seznamování s cizím jazykem navíc může mít svoje výhody. Malé děti mají možnost seznamovat se s výslovností, rytmem a zvukem jazyka přirozeně, prostřednictvím hry, napodobování, písniček nebo běžných činností. To samozřejmě neznamená, že kdo nezačne ve školce nebo v první třídě, něco nenávratně zmeškal. Ani že každý šestiletý musí povinně studovat dva cizí jazyky.

Znamená to jen něco mnohem prostšího: Učit šestileté dítě cizí jazyk není samo o sobě nic neobvyklého, nepřiměřeného ani extrémního. Rozhodující je spíš to, jak výuka vypadá, jestli odpovídá věku dítěte a zda o ni dítě vůbec stojí.

A v našem případě o ni dítě stojí opravdu hodně.

Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že dcera už má angličtinu ve škole, takže přidávat k tomu další jazyk je přece jen moc. Jenže angličtina pro ni není žádná letošní novinka. Už rok ji měla ve školce, občas sleduje pohádky v angličtině a některé věci si v ní osvojila dokonce jistěji než v češtině. Třeba počítá anglicky lépe než česky.

A teď přijde detail, ze kterého možná některým čtenářům opravdu naběhne žilka: To moje šestileté dítě se učí korejsky prostřednictvím angličtiny.

Já se u toho naopak pokaždé trochu rochním a říkám si, že když už z té korejštiny nakonec nebude vůbec nic, tak si při ní alespoň procvičí angličtinu. A vlastně mi to připadá docela přirozené. Angličtina v tu chvíli není další školní předmět. Je to nástroj, přes který se dostane k něčemu, co ji opravdu zajímá.

A možná právě takhle by cizí jazyk měl fungovat. Ne jen jako něco, co se člověk učí kvůli známce, ale jako prostředek, díky kterému rozumí větší části světa.

A teď k tomu druhému argumentu. Ano, dcera si korejštinu nevybrala proto, že si ve volném čase porovnala ekonomickou perspektivu jednotlivých jazykových oblastí a dospěla k závěru, že korejština maximalizuje její budoucí uplatnění na trhu práce. Je jí totiž šest, takže na takové úvahy má ještě čas.

Korejština ji zajímá hlavně kvůli korejské populární kultuře. V současnosti miluje zejména HUNTR/X z K-Pop Demon Hunters. A co? Možná ji to přejde. Možná za rok nebude chtít korejštinu ani slyšet a začne mě přesvědčovat, že se nutně potřebuje učit japonsky, portugalsky nebo svahilsky. Já bohužel nevlastním čarovnou kouli, takže tohle opravdu netuším.

Ale trochu mi uniká, proč by možnost, že dítě jednou ztratí zájem, měla být důvodem nepodpořit ho v zájmu, který má právě teď. Děti přece mění zájmy pořád. Některé dva roky miluje koně a potom už nikdy na koně nesedne. Jiné chodí tři roky na flétnu a pak ji odloží. Další půl dětství kreslí a v dospělosti se výtvarné tvorbě vůbec nevěnuje. Byl tedy všechen čas zbytečný? Podle mě ne.

Upřímně mi připadá trochu zvláštní přístup: „Nebudu se tím zabývat. Stejně ji to přejde.“ Možná ano. Ale právě teď se zajímá o jinou zemi, jiný jazyk, jiné písmo a jinou kulturu. Chce vědět, jak se něco řekne korejsky. Chce se jednou podívat do Koreje. A já nevidím důvod, proč jí odpovědět: „To tě přejde.“

Místo toho jsem se podívala, jestli někde v okolí existuje dětský kurz. Nenašla jsem ho. Tak se s ní doma učím alespoň trochu sama. Nevím, kolik korejsky bude umět za rok. Nevím, jestli bude umět korejsky za deset let. A nevím, jestli z toho někdy bude mít nějaký „praktický užitek“.

Ale minimálně z toho může mít jednu zkušenost: Když mě něco zajímá, má smysl to zkusit. A možná ještě jednu: Moje zájmy rodiče nezesměšňují. Berou je vážně. To mi připadá docela hodnotné samo o sobě.

Navíc existuje ještě druhá možnost, na kterou se v podobných debatách trochu zapomíná. Co když ji to nepřejde? Co když ji Korea bude zajímat i v deseti? V patnácti? Co když si později vybere školu nebo studijní pobyt, kde se jí ten jazyk bude hodit?

Netvrdím, že to tak bude. Stejně jako nikdo jiný nemůže vědět, že nebude. A právě proto mi připadá podivné rozhodnout za šestileté dítě předem: „Tohle tě jednou přestane bavit, takže nemá cenu začínat.“

A vracím se na začátek. Je korejština pro šestileté dítě šílenost? Podle mě sama o sobě vůbec ne. Šílená by mohla být nevhodně vedená výuka. Hodiny dlouhého sezení. Tlak na výkon. Množství domácích úkolů. Učení způsobem, který vůbec neodpovídá věku dítěte. Jenže to samé by bylo špatně u angličtiny, francouzštiny, matematiky nebo hry na flétnu.

Možná tedy není správná otázka „Není šest let na korejštinu moc brzy?“, ale spíš „Jak má vypadat korejština pro šestileté dítě?“

Protože pokud při ní dítě zpívá, hraje si, pohybuje se, poznává jinou kulturu a ještě se u toho naučí pár korejských slov, opravdu v tom nedokážu najít tu katastrofu, před kterou bych ho měla zachraňovat.

A jestli ji to za dva roky přejde? Tak ji to přejde. I zájem, který netrvá celý život, může mít cenu.

[1] Diskuse pod článkem Škola začne příští týden. A já už teď mám pocit, že nic nestíhám. Online. Lidé.cz / Medium.cz. [Diskuze - Škola začne příští týden. A já už teď mám pocit, že nic nestíhám - Lidé.cz]

[2] BRITISH COUNCIL. How young children learn English through play. Online. British Council. Dostupné z: https://www.britishcouncil.org/voices-magazine/how-young-children-learn-english-through-play

[3] BRITISH COUNCIL. How young children learn English as another language. Online. LearnEnglish Kids. Dostupné z: https://learnenglishkids.britishcouncil.org/parents/helping-your-child/how-young-children-learn-english-another-language

[4] EUROPEAN COMMISSION / EACEA / EURYDICE. Key data on teaching languages at school in Europe – 2023 edition. Online. European School Education Platform, 2023. Dostupné z: European School Education Platform

České shrnutí DZS

[5] OECD. Bridging language barriers: Language skills in information-rich societies. In: OECD Skills Outlook 2023. Online. OECD, 2023. Dostupné z: OECD – Bridging language barriers

#děti #cizíjazyky #korejština #angličtina #výukajazyků #rodičovství #vzdělávání #učeníhrou #KPopDemonHunters #HUNTRX