Článek
Premiér Andrej Babiš se minulý týden podivil, proč stát financuje soukromé a církevní školy. „Proč dáváme 20 miliard korun ročně pro privátní školy?“ ptal se na tiskové konferenci vlády. A následně dodal větu, která mě zaujala snad ještě víc: „My tady máme veřejné školy.“ [1]
Ano. Máme. Jenže ne všude jich máme dost. Ne všechny jsou vhodné pro všechny děti. Někde veřejná škola dokonce dávno zanikla a do její bývalé budovy se později nastěhovala škola soukromá.
A hlavně: dítě přece tím, že vstoupí do soukromé školy, nepřestává být dítětem, které se musí vzdělávat.
Mám dvě děti na soukromé základní škole. Jedno chodí do první třídy, druhé do druhé. Platím za ně školné. A čím déle celou debatu sleduji, tím méně chápu, proč bych právě já měla mít pocit, že mi stát něco nespravedlivě platí.
Já školné platím. Daně ale také
Když pošlete dítě do veřejné základní školy, neposílá vám škola každý měsíc fakturu za výuku. To samozřejmě neznamená, že je vzdělávání zadarmo. Platí ho veřejné rozpočty. Stát financuje vzdělávání a veřejný zřizovatel školy nese další náklady spojené například s budovami, investicemi a provozem.
Rodič většinu tohoto účtu přímo nevidí. Já ano. Platím školné za dvě děti. A zároveň dál platím daně jako každý jiný. Z těch se financuje mimo jiné i veřejné školství.
Soukromé školy přitom nejsou nějakým systémem mimo stát. Jejich financování upravuje zákon a MŠMT pro ně každoročně stanovuje normativy podle srovnatelných škol a školských služeb ve veřejném systému. [3]
Vedle veřejné dotace ale musí mít další zdroje. Jedním z nich je právě školné. Proto mi připadá argument „když vybírají školné, proč jim ještě něco platí stát?“ postavený trochu na hlavu. Rodič totiž tím školným přebírá část nákladů na vzdělávání svého dítěte na sebe.
A kdyby své dítě ze soukromé školy vzal a poslal ho do veřejné, potřeba jeho vzdělávání nezmizí. Naopak přestane část účtu platit rodič.
Strašák jménem PORG
Babiš jako příklad uvedl PORG. „My tady máme veřejné školy. A tady si někdo vylobboval, že PORG má dotaci 148 milionů korun, a ještě rodiče platí asi, nevím, desítky, stovky tisíc korun,“ řekl. [1]
To slovo „vylobboval“ mi připadá docela zajímavé. Jako by financování soukromých škol nebylo součástí zákonem nastaveného systému, ale nějakou podezřelou výhodou, kterou si kdosi vyjednal za zavřenými dveřmi.
Babiš pak pokračoval příkladem jiné soukromé školy nedaleko Úřadu vlády, která podle něj české státní peníze nedostává a má školné kolem 800 tisíc korun. Jenže pokud měl na mysli Park Lane International School, jak odpovídá popisu i umístění, srovnává dvě odlišné věci.
Park Lane je na seznamu MŠMT vedena jako zahraniční škola působící na území České republiky, v níž lze plnit povinnou školní docházku podle zahraničního vzdělávacího programu. [4]
Je tedy v jiném právním režimu než běžná česká soukromá základní škola zapsaná do českého systému. To, že velmi drahá zahraniční škola fungující v jiném režimu nedostává stejný typ české dotace, přece samo o sobě nedokazuje, že nemá stát přispívat na vzdělávání žáků českých soukromých škol.
Spíš to ukazuje, jak snadno se dají do jedné věty naházet školy, které spolu mají společné hlavně to, že nejsou veřejné.
Takže chceme skutečně šetřit?
Podle ministra školství Roberta Plagy chybějí v návrhu rozpočtu na rok 2027 na financování soukromých a církevních škol přibližně tři miliardy korun. Potřeba má být kolem 21 miliard, takže jde zhruba o patnáct procent. [2]
Pokud jde skutečně o úsporu, očekávala bych před takovým rozhodnutím docela obyčejnou analýzu.
Kolik dětí dnes soukromé a církevní školy vzdělávají? O kolik by po omezení financování vzrostlo školné? Kolik rodin by ho přestalo zvládat? Kolik dětí by přešlo do veřejných škol? Kolik nových míst by veřejný systém potřeboval? Kolik by stály nové třídy, pedagogové, asistenti, speciální pedagogové, budovy a další kapacity? Jaké další výdaje by vznikly obcím?
A teprve rozdíl mezi škrtem a novými náklady bychom měli nazývat úsporou. Pokud takový propočet existuje, ráda si ho přečtu.
Pokud ne, pak se nebavíme o seriózním šetření. Bavíme se o částce, která hezky vypadá v jedné rozpočtové kolonce.
„My tady máme veřejné školy.“ V Kolíně už ale děti nebylo kam dávat
Ta věta premiéra je obzvlášť zajímavá pro člověka například z Kolínska. Ano, máme veřejné školy. A také jsme si už poměrně názorně vyzkoušeli, co se stane, když najednou potřebuje školu víc dětí, než se do nich vejde.
V březnu 2022 město Kolín přímo uvedlo, že v kolínských mateřských a základních školách je „absolutně naplněná kapacita“ a ukrajinské děti není možné jednoduše integrovat do stávajících kolektivů. Město proto vytvářelo zvláštní skupiny a další místa plánovalo dokonce v učebnách hasičů v Polepské ulici. [5]
A nešlo pouze o mimořádnou situaci roku 2022. Ještě v roce 2025 místostarostka Kolína Iveta Mikšíková veřejně říkala, že je ve městě dlouhodobě nedostatečná kapacita základních škol a Kolín musí školy postupně rozšiřovat nástavbami a přístavbami, aby se děti vůbec vešly do lavic. [6]
Takže zrovna tady mi věta „my tady máme veřejné školy“ připadá poněkud nedostatečná. Máme. A zároveň dlouhodobě řešíme, jak do nich všechny děti dostat.
Možná není náhoda, že právě tady se soukromým školám začalo dařit
Soukromé školství přece nevzniká ve vakuu. Někdy vznikne proto, že rodiče chtějí jinou pedagogiku. Někdy potřebují menší kolektiv. Někdy jejich dítě potřebuje něco, co běžná škola neumí nabídnout.
A někdy prostě existuje poptávka po dalších školních místech. Pokud jsou veřejné školy v regionu dlouhodobě plné, není nic překvapivého na tom, že se začne dařit školám soukromým. Ty děti přece někde být musejí.
A pak mi připadá zvláštní nejprve nechat soukromé školy část kapacitního problému řešit a následně přemýšlet, jak jim výrazně zhoršit podmínky. Kam přesně potom jejich žáky dáme?
Jinde je situace přesně opačná. Veřejná škola zanikla
Česká republika ale není jen Kolín. Existuje také úplně opačný problém: malé obce, ve kterých škola zanikla, protože měla málo žáků. Jenže to, že jedna konkrétní škola měla málo žáků, vůbec neznamená, že její žáci přestali existovat. Neznamená to ani, že mají všichni bez problémů kam jít. A už vůbec ne, že je jedno, zda prvňák chodí pěšky pár minut do školy v místě bydliště, nebo musí každý den dojíždět do jiné obce.
Dítě musí někdo vozit nebo musí jet autobusem. Rodina musí dopravu sladit s prací. Komplikuje se družina, kroužky, kamarádi i běžný každodenní život. Škola není jen číslo v tabulce. Je to také služba dostupná v nějakém konkrétním místě.
Třeba Nová Ves I
V Nové Vsi I fungovala obecní základní škola. Zastupitelstvo ale rozhodlo o ukončení její činnosti k 31. červenci 2015. Od 1. září 2016 v Nové Vsi funguje soukromá ZŠ Prosperity. A sídlí právě v budově bývalé veřejné základní školy. [7]
To je docela zajímavý příklad. Soukromá škola tam nepřišla zlikvidovat fungující obecní školu. Ta už neexistovala.
Soukromá iniciativa znovu naplnila dětmi školní budovu, ve které se přestalo učit. A vazba na místní děti není jen symbolická. ZŠ Prosperity má přímo mezi kritérii zápisu, že jedna třetina přijatých prvňáků má být z obce Nová Ves. [8]
Tak o jakém luxusním paralelním světě soukromého školství vlastně mluvíme? Někde soukromá škola fakticky vrací vzdělávání do místa, odkud veřejná škola odešla.
A Rataje jsou podobný příběh
Waldorfská škola Ratolest v Ratajích nad Sázavou začínala v roce 2021 jako komunitní škola s osmi dětmi. Od září 2025 je oficiální soukromou základní školou zapsanou v rejstříku MŠMT. A kde působí? V pronajatém prvním patře historické budovy bývalé základní školy na náměstí. [9]
Znovu se tedy ukazuje, že soukromá škola nemusí být konkurent, který veřejnému školství něco bere. Někdy naopak přichází do prostoru, který veřejné školství opustilo. Vrátí tam děti. Vrátí tam výuku. Vytvoří další kapacitu.
To mi připadá jako docela podstatná informace ve chvíli, kdy někdo argumentuje prostým: „My tady máme veřejné školy.“ Někde je totiž právě nemáme.
Školská síť není jedna velká nádoba
Čísla za celou republiku snadno vytvářejí dojem, že děti můžeme libovolně přelévat z jedné školy do druhé. Tady je volné místo, tam je dítě, tak je spojíme.
Jenže dítě z Nové Vsi nepotřebuje volnou lavici někde na druhém konci republiky. Potřebuje dostupnou školu v rozumné vzdálenosti. Dítě z Kolína nepotřebuje vědět, že je dost míst v jiném okrese.
A dítě se specifickými potřebami nepotřebuje jen prázdnou židli. Potřebuje školu, ve které dokáže fungovat.
Pro mého syna není soukromá škola statusový symbol
Můj syn má poruchu autistického spektra a několik dalších diagnóz a obtíží. Proto jsem mu vybrala školu, která je velmi inkluzivní, má s dětmi jako on velké zkušenosti a skutečně umí jejich potřeby převést do každodenní praxe. Takových dětí je tam hodně.
Nejde tedy o školu, kterou jsme si vybrali proto, že bychom chtěli něco luxusního nebo prestižního. Vybrali jsme ji proto, že právě tam má syn podmínky, ve kterých může dobře fungovat, učit se, mít kamarády a nepřipadat si jako problémové dítě.
A právě podobné školy podle mě veřejný systém do určité míry odlehčují. Vzdělávají také děti, které by ve veřejné škole potřebovaly výraznou podporu, a někdy jim nabízejí prostředí, které veřejná škola v daném místě prostě nabídnout neumí.
Pokud tedy stát sníží financování tak výrazně, že část rodičů školné přestane zvládat, potřeby těchto dětí nezmizí. Jen se přesunou jinam. A spolu s nimi i náklady.
Účet totiž nemusí dostat jen školství
Pokud se dítě se speciálními potřebami dostane do prostředí, které mu výrazně nevyhovuje, nemusí být výsledkem pouze horší vysvědčení.
U některých dětí mohou následovat psychické obtíže, potřeba psychologické péče, dalších terapií nebo dětské psychiatrie.
Najednou tedy něco „ušetří“ školství a další účet dostane zdravotnictví. U některých rodin se může zvýšit také potřeba sociálních služeb nebo jiné podpory. Další účet. A veřejná škola bude mezitím potřebovat personál a podpůrná opatření. Další účet.
Proto mi připadá zvláštní počítat úsporu jen v jedné kapitole.
Další účet mohou dostat obce
A pak jsou tu obce, které vlastní základní školu vůbec nemají.
Ty musí svým dětem zajistit plnění povinné školní docházky jinde – v základní škole jiné obce nebo svazku obcí. Podle konkrétního uspořádání školského obvodu a dohody mezi obcemi se pak mohou podílet také na nákladech spojených se vzděláváním svých dětí. [10]
Na Kolínsku je to dobře vidět v praxi. Kolín od některých okolních obcí, jejichž dětem garantuje místo ve svých školách, požaduje příspěvek. Od roku 2026 jde o 15 tisíc korun ročně za žáka. [6]
Dítě z takové obce, které chodí do soukromé školy, tedy nemusí šetřit jen kapacitu veřejné školy. V některých případech může šetřit peníze také své domovské obci.
Pokud by kvůli omezení státního financování vzrostlo školné a část těchto dětí přešla do veřejných škol, může se další část účtu objevit právě v obecních rozpočtech.
A zase jsme u stejného problému. Stát něco seškrtá v jedné rozpočtové kapitole. Veřejná škola dostane další žáky. Obec může dostat další výdaje.
U některých dětí mohou další náklady vzniknout zdravotnictví nebo sociálnímu systému. A potom se podíváme jen na původní škrt a oznámíme:
Podívejte, kolik jsme ušetřili.
Jenže to ještě není úspora.
To může být pouze účet, který jsme přesunuli z jedné veřejné kapsy do druhé.
A tady začínám pochybovat, zda jde skutečně o peníze
Možná ano. Možná má vláda perfektní ekonomickou analýzu, ze které vyplývá, že významné snížení financování soukromých škol přinese veřejným rozpočtům čistou úsporu.
Pak ji ukažte.
Chci vidět čísla. Kolik dětí odejde ze soukromých škol. Kam půjdou. Kolik tam budou stát. Kolik bude potřeba nových kapacit. Jaké budou dopady na obce. Jaké budou dopady na děti se speciálními vzdělávacími potřebami.
A kolik po odečtení všech nových výdajů skutečně zůstane ušetřeno.
Pokud podobná analýza není, dovolím si položit mnohem nepříjemnější otázku:
Nejde ve skutečnosti spíš o politické gesto?
Protože soukromá škola je skoro dokonalý třídní nepřítel
Stačí vyslovit několik slov. Soukromá škola. Školné. Bohatí rodiče. A příběh je téměř hotový.
Podívejte se na ně. Mají dítě na soukromé škole. Takže mají peníze. Možná má jejich dítě menší třídu. Možná více pedagogů. Možná jinou pedagogiku. Možná chodí do školy rádo. A oni ještě chtějí, aby na jeho vzdělávání přispíval stát?
To se politicky prodává výborně. Jenže rodič mezitím dál platí daně. Z nich se financuje také veřejné školství. A navíc si ze svého platí školné.
Přesto je velmi snadné udělat právě z něj privilegovaného člověka, kterému údajně něco platí ostatní.
Připomíná mi to velmi starý způsob politiky
Kdysi stačilo, že měl sedlák větší statek než soused. Mohlo být úplně jedno, že na něm od rána do večera pracoval. Že zaměstnával další lidi. Že nesl riziko.
Měl víc. A to samo o sobě z něj dokázalo udělat podezřelého člověka. Třídního nepřítele.
Samozřejmě netvrdím, že omezení financování soukromých škol je totéž jako kolektivizace padesátých let. Není.
Ale ten způsob uvažování mi připadá nepříjemně povědomý:
„Najděme skupinu, která má něco, co ostatní nemají, a vysvětleme většině, že právě ona je problém.“
Tentokrát jsou to možná rodiče dětí na soukromých školách. Oni něco mají. Vy to nemáte. Tak proč bychom jim měli pomáhat?
Miliardář v roli bojovníka proti privilegovaným
Je na tom samozřejmě jistá ironie. Andrej Babiš je miliardář a jeden z nejmajetnějších českých politiků. Přesto velmi dobře umí používat politickou polohu člověka, který stojí na straně „obyčejných lidí“ proti nějaké privilegované skupině.
A soukromé školy jsou pro podobný příběh skoro ideální. Nemusíte vysvětlovat komplikované financování regionálního školství. Nemusíte počítat náklady obcí. Nemusíte řešit kapacity. Nemusíte mluvit o dětech s autismem.
Stačí říct:
„PORG. 148 milionů. Vysoké školné.“
A nechat zbytek na představivosti posluchače.
