Článek
Po minulém článku o plánování kroužků mi několik lidí radilo, ať to nehrotím a počkám, jak si děti zvyknou na školu. Na první pohled to zní rozumně. Počkejte, až začne škola. Podívejte se na rozvrh. Zjistěte, jak jsou děti unavené. A pak teprve vybírejte kroužky. Ano. Přesně takhle bych to také udělala. Kdyby to šlo.
Dokonce věřím, že by mě to napadlo samotnou, přestože podle části diskutujících zřejmě nejsem vybavena dostatečným množstvím funkčních mozkových buněk.
Jenže právě tahle zdánlivě samozřejmá rada ukazuje jeden docela absurdní problém.
Rodič by se měl rozhodovat až ve chvíli, kdy má dost informací. Jenže organizátoři zájmových aktivit potřebují jeho rozhodnutí mnohem dřív.
A tak se často dostáváme do situace, kdy máme několik tisíc korun zaplatit za kroužek ještě předtím, než vůbec víme, jestli se nám vejde do rozvrhu.
A to už je trochu problém.
Kroužky se řeší dřív, než vůbec začne škola
ZUŠ často řeší pokračování dětí ještě před letními prázdninami. U některých dalších aktivit se také před prázdninami zjišťuje, kdo bude pokračovat dál, a novým zájemcům pak zůstane jen několik málo volných míst.
DDM v obou dvou nejbližších městech spouští přihlášky začátkem srpna. Další sportovní a zájmové aktivity se také často otevírají během prázdnin. A část z nich byla letos plná už koncem srpna.
Takže co přesně má rodič dělat?
Má v červenci přihlásit dítě na náročnější sportovní kroužek ve čtvrtek od tří, zaplatit čtyři tisíce korun a v září zjistit, že má dítě právě ve čtvrtek poslední dvě hodiny tělocvik?
Nebo má rozumně počkat na rozvrh a potom zjistit, že už není kam dítě přihlásit?
Na jednu stranu přitom organizátorům rozumím. Také potřebují dopředu vědět, kolik bude dětí, jestli se skupina naplní, kolik potřebují trenérů, učitelů, pronajatých prostor nebo vybavení. Nemohou čekat do poloviny září, až si každá rodina vyhodnotí nový režim.
Jenže z pohledu rodiče tím vzniká poměrně absurdní situace. Rozhodovat se musíte právě ve chvíli, kdy máte nejméně informací.
Někdy nemáte ani patnáct minut
Letos jsme třeba řešili bouldering. Bylo 30. srpna. Manžel pár dni předtím přišel s tím, že by na něj mohly chodit obě děti. Obě byly pro, den i čas nám seděly a v kurzu bylo několik volných míst. Tak jsem to šla probrat s manželem a s dětmi. Ujistit se, že s kroužkem opravdu souhlasí.
Trvalo to asi patnáct minut. Když jsem se k přihlášce vrátila, bylo volné už jen jedno místo. Řekla jsem si, že se opravdu nebudu se dvěma dětmi dohadovat, kdo z nich chce bouldering víc, a nechala jsem to být. Za pár minut jsem si všimla, že už nebylo volné ani to poslední místo. A znovu připomínám: bylo 30. srpna. Škola ještě ani nezačala.
Tanec? V DDM už ani jedno místo
Další příklad je z dneška. Chtěla jsem přihlásit dceru na tancování. V DDM mají několik tanečních kroužků, takže jsem si říkala, že nějaká možnost určitě bude. Nebyla. Nikde už nebylo volno.
Tak jsme začali hledat jinde a našli sportovní klub. Dcera je z toho vlastně nadšená, protože tam budou nejspíš i závody a ona soutěžit chce. Z jejího pohledu to tedy možná dopadne dokonce lépe.
Jenže pro rodiče je to zase úplně jiná liga. Oproti běžnému kroužku v DDM je rozdíl v ceně klidně kolem tří tisíc korun. A pokud se skutečně jezdí na závody, přidají se další náklady. Startovné. Doprava. Možná kostýmy nebo jiné vybavení. A samozřejmě také čas. Víkendy. Cesty. Čekání.
Tentokrát mi to nevadí, protože právě soutěžní prostředí dcera chce. Jenže pointa je jinde. Kdybych měla možnost vybírat mezi běžným tanečním kroužkem v DDM a sportovním klubem, mohla bych si podle ceny, času, náročnosti a přání dítěte vybrat, co nám vyhovuje víc. Jenže já už nevybírala mezi dvěma možnostmi. Jedna z nich už prostě neexistovala. Kdyby to byl pro nás problém, dcera by o kroužek přišla.
A čekání se může také prodražit
Podobně to letos dopadlo s plaváním. Řešila jsem, jestli děti přihlásit, nebo ještě počkat. Manžel byl spíš pro variantu: Ještě je čas. Uvidíme. Tak jsme chvíli čekali. A výsledek? Škola, do které děti chodily plavat dřív, už měla obsazeno. Stále přitom byly prázdniny.
Nakonec jsem našla jiný kurz a vzala ho. Jenže už to nebyla úplně stejná varianta. Lekce trvá padesát minut místo celé hodiny, jedna stojí přibližně o stovku víc a kurz má navíc i několik lekcí navrch.
Ve výsledku se tak dostaneme na více než pět tisíc korun za jedno dítě místo přibližně tří a půl tisíce.
Takže jsem se letos poučila. Až se příště budu v červenci nebo začátkem srpna ptát manžela, jestli mám děti přihlásit, a uslyším „počkej, vždyť je ještě čas“, budu vědět, že čas možná je. Jen už nemusí být místo.
Když máte dvě děti, nejsou to malé částky
A samozřejmě nejde jen o to, jestli je člověk ochoten zaplatit o pár stovek víc. Když máte dvě děti, jednotlivé částky se velmi rychle násobí. Kroužek za čtyři tisíce není čtyři tisíce, ale osm. K tomu plavání, další sportovní aktivita, případně ZUŠ, vybavení, doprava.
A člověk také nemusí mít několik desítek tisíc korun celý rok připravených na běžném účtu jen proto, že se někdy v srpnu otevřou přihlášky.
Já například většinu peněz držím v investicích. Pokud vím, že mě čeká větší jednorázová platba, potřebuji si výběr naplánovat. I to nějakou dobu trvá a člověk si ideálně vybírá chvíli, která mu dává smysl (takovou, aby neprodělal).
Takže i z finančního hlediska je výhodné vědět věci dopředu.
Jenže to se zase vracíme na úplný začátek. Rozvrh ještě nemáte. Nevíte, jak bude fungovat družina. Nevíte, kdy bude mít dítě tělocvik. Nevíte, jak moc bude unavené.
Možná ani nevíte, jestli škola nějaké vlastní kroužky vůbec nabídne. U nás je to se školními kroužky nejisté. Jeden rok byly, minulý rok nebyly. A vzhledem k tomu, že jde o malotřídní školu, ani případná nabídka samozřejmě nebude nekonečná.
Takže teoreticky bych opravdu mohla počkat. Prakticky by to ale mohlo znamenat, že si v září přečtu rozvrh, zjistím, který den by nám nejlépe vyhovoval třeba na plavání, otevřu přihlášku a dozvím se, že jediný vhodný kurz má už tři týdny plno.
Takže ano, ráda bych počkala
Právě proto mi rada „počkejte, jak si to sedne“ připadá tak zvláštní.
Ona totiž sama o sobě není špatná. Naopak. Z hlediska dítěte by často byla úplně ideální. Nejdřív začít školu. Zjistit, jak nový režim funguje. Nechat dítě pár týdnů adaptovat. Podívat se, který den je unavenější, který má náročnější výuku a kolik energie mu vlastně zbývá.
A pak společně vybrat kroužek.Jenže zájmové aktivity takhle nastavené nejsou. Místa se rozebírají dřív. Někdy o týdny. Někdy o měsíce.
Takže problém podle mě není v tom, že rodiče plánují moc dopředu. Problém je v tom, že systém je nutí plánovat moc dopředu.
A příště už budu chytřejší. Když se mě někdo v srpnu zeptá, proč už řeším kroužky, možná odpovím jednoduše: Protože v září už bych nemusela mít co řešit.
Hashtagy:
#deti #skola #krouzky #rodicovstvi #rodina #volnycas #vzdelavani #DDM #sport #organizace #rodicovskalogistika
