Článek
Jako bezdětná jsem to viděla jednoduše: Děti finančně náročné sportovní kroužky nepotřebují!
Dokud jsem neměla děti, přišly mi ty nářky rodičů nad tím, jak jsou ty dětské sportovní kroužky strašně drahé, docela úsměvné. Říkala jsem si, že přece není potřeba, aby na takové kroužky dítě vůbec chodilo. Že jde jen o to, aby se dítě nějak pohybovalo a dělalo něco, co ho baví. Kdo nemá na hokejový kroužek, ať si třeba pořídí florbalku a jde si hrát ven s ostatními dětmi florbal. Kdo nemá na basketbalový kroužek, ať si pořídí míč a jde si s ním házet na koš na hřišti. V mé bezdětné hlavě to sportování bylo prostě a jednoduše děsně snadné: „Děti se rády hýbou, stačí je jen vypustit ven a udělat jim doma podmínky k pohybu a o nějaké to sportování už se postarají samy. A pokud budou chtít chodit na nějaký ten sportovní kroužek, tak najdeme nějaký levnější třeba v nabídce od DDM. Není přece nutné, aby děti dělaly něco závodně.“ Vlastně jsem to ani nechtěla, protože představa, že pak budu trávit víkendy ježděním po zápasech nebo soutěžích mě nikterak nelákala.
Chtěla jsem, aby děti uměly správně dělat kotrmelce a neplavaly stylem „paní radové“
S dětmi jsem však zjistila, že to zase až tak jednoduché není. Měla jsem sice pravdu v tom, že se děti rády hýbou. Alespoň ty naše teda ano. Ale jinak jsem si to asi představovala jak Hurvínek válku.
První věc, na kterou jsem narazila, bylo to, že naše děti doma zkoušely nejrůznější cviky jako jsou kotrmelce, stoj na hlavě či skákání z výšky. A já si v tu chvíli říkala, že by bylo vhodné, aby děti ty cviky prováděly správně. Bohužel jsem se však necítila na to je tyhle věci učit. A i kdybych si sehnala informace, jak tyto cviky správně provádět, stejně tu zůstávala ta má úzkost, kterou jsem při pohledu na své cvičící děti cítila. A nerada bych jim ji nějak při učení předala. Byť jsem měla strach, že si ublíží, přeci jen jsem byla ráda, že mají zájem cvičit. Bylo tedy jasné, že tyhle dovednosti s nimi bude muset nacvičit někdo jiný.
Původně jsem spoléhala na to, že se syn tyto věci naučí ve školce a dcera to od něj buď odkouká rovnou správně, nebo se je také naučí správně provádět ve školce. On totiž syn dřív do školky chodil. A já jsem si ze své docházky do školky pamatovala, že jsme v ní cvičili a minimálně ty kotrmelce jsme se tam určitě učili. A tak jsem doufala v to, že i syn se bude ve školce tyto dovednosti učit. Pro sichr jsem si to ale ještě pojistila všeobecně pohybovým kroužkem v DDM.
Ukázalo se však, že cvičení ve školce i na kroužku rozhodně nenaplňovalo mou představu o tom, co všechno se tam děti naučí. Syn si ve školce a na kroužku nevyzkoušel ani válet sudy. Že by se tam tedy naučil dělat správně kotrmelce, o tom jsem si mohla nechat jen zdát.
Na školku jsem také spoléhala s plaveckým výcvikem. Plavání je super věc, ale aby bylo pro člověka co nejpřínosnější, musí se naučit správnou techniku a ne plavat jako „paní radová“. Věděla jsem sice, že v rámci tohoto výcviku se děti spíš jen seznamují s vodou a učí se různé plavecké základy jako je splývání, ale v tomto nízkém věku mi to úplně stačilo. Školka však, bohužel, plavecký výcvik zrušila zrovna v tom roce, kdy náš syn nastoupil do školky. Prý je těžké sehnat rozumný termín, kdy už je teplo i na to, aby mohly děti vyjít po plavání ven i s nedostatečně usušenými vlasy.
Sehnat venku parťáky na míčové hry nebo i jen na skákání panáka je docela obtížný úkol
Krom toho jsem navíc narazila i na to, že je venku docela těžké sehnat děti, které si umí společně hrát. Ano, můžu děti vypustit na hřiště a nechat je tam lítat po prolézačkách a hrabat se v písku. Není zase až takový problém, aby se tam děti s někým skamarádily a stavěly společně třeba z písku nebo si hrály na obchod. Je ale docela problém najít děti, které by chtěly hrát nějaké „sportovní hry“. Děti většinou umí hrát „na babu“ nebo „na schovku“, ale cokoli dalšího je, bohužel, problém. Hrát fotbal? Problém. Hrát "Honzo vstávej"? Problém. Hrát „na sochy“, „na Mrazíka“, „na Jelena“, na „Trpaslíka“, „Cukr, káva, limonáda“, „škatulata batulata“, skákat gumu, hrát „školku“ se švihadlem nebo s míčem o zeď, „šipkovanou“, petanque, skákat „panáka“ či „šneka“, hrát „rybičky, rybičky“ nebo na „ovečky a vlka“. To všechno je problém. Děti to většinou neznají a často ani nemají zájem se těchto aktivit účastnit. Má představa, že se snad podobným aktivitám budou děti věnovat ve školce, byla opět naivní. Jenže, naše děti holt chtějí běhat, různě skákat (včetně skákání přes švihadlo), házet si s míčem, hrát různé hry a dělat různé blbosti. A my jim to samozřejmě chceme umožnit.
A tak jsme se vrhli do víru náročnějších (a také dražších) kroužků, než které nabízí místní DDM. Musím říct, že jsem s těmito kroužky byla vždy spokojená. Dětem se líbily, chodily na ně rády a viděla jsem, že se tam toho i dost naučily. Krom jiného také ty kotrmelce. Akorát ta cena, ta holt byla několikrát vyšší, než jaká byla cena kroužku z nabídky DDM.
Vloni si děti vybraly gymnastickou přípravku. Tedy, ony si toho vybraly spoustu, zaujme je skoro vše, obzvlášť syna. Ale z těch všech možností, o kterých básnily, jsme vloni vybraly zrovna gymnastickou přípravku. Syn si k tomu vzal ještě Gymnathlon, dcera na něj byla, bohužel, ještě malá (tudíž byla každou synovu hodinu řádně uražená a vysvětlovala nám, jak je svět strašně nespravedlivý). Od jara jim k tomu pak přibylo ještě plavání. Ale zpět k té gymnastické přípravce. Letos si syna vybraly do závodního oddílu gymnastického aerobiku. A tím značně vzrostla finanční i časová náročnost tohoto kroužku.
Cena za pololetí se vyšplhala na částku přes deset tisíc
Zezačátku ta změna byla relativně nenápadná. Místo 2 500 Kč za pololetí jsme nyní museli zaplatit o pár stovek více - 3 200 Kč. Vzhledem k tomu, že to je však nyní platba za dvě hodiny týdně místo jen jedné, můžeme to naopak brát i tak, že se nám naopak snížila cena za hodinu tréninku. Navíc během prvního pololetí se jednalo o sumu konečnou. Pokud tedy nepočítám náklady na dojíždění a peníze za jedno obyčejné tričko na vystoupení.
Jenže od jara se začalo soutěžit a ty náklady se podstatně zvýšily. V první řadě byl potřeba koupit kostým a pořídit boty, ve kterých bude syn soutěžit (trénují bez bot, ale soutěží v botech). Zatím, naštěstí, nesoutěží v klasickém dresu jako starší kolegové a kolegyně, takže nás oblečení na závody vyšlo jen na něco kolem tří stovek a k tomu asi na tisícovku boty. Běžně však závodní dresy vyjdou i na několik tisíc. A pokud dítě závodí ve více kategoriích (což je vcelku běžné), je možné, že dresů bude potřebovat vícero. U holek k tomu můžeme (musíme) připočítat náklady na vlasovou péči, flitry a další doplňky.
Pak tu jsou náklady na dopravu na soutěže. V tomto případě záleží na tom, jak daleko jedete a čím se dopravujete. V našem případě počítám, že nás cesta tam a zpět na jeden závod vyjde v průměru na 500 Kč. Potom je tu povinnost zaplatit zápisné na závod. My za syna za jeden závod aktuálně platíme 200 Kč, netuším, zda starší děti platí stejně nebo více. A pokud se chcete jít na své dítě na závody podívat nebo mu pomoci se na závody převléci, upravit se a najít trenérku, musíte zaplatit vstupné. To zatím všude bylo 100 Kč za jednu dospělou osobu. My chodíme s manželem oba dva, takže nás vstup pokaždé vyjde na 200 Kč.
Pokud sečteme všechny náklady za aktuální pololetí, můžeme konstatovat, že pokud se syn zúčastní všech sedmi soutěží, dáme 6 300 Kč jen za cesty na soutěže, vstupy a zápisné. Připočteme-li k tomu cenu za kroužek a náklady na boty a kostým, dostaneme se na celkovou částku 10 800 Kč (za pololetí). A to je synovi šest let a je teprve v soutěžní přípravce.
Na jednu stranu to není nějaká příšerně vysoká částka, na druhou stranu je to ale dost na to, aby to pro značnou část rodičů znamenalo, že si ten sport nemohou pro dítě dovolit.
I kvalitní sportovní nezávodní kroužek stojí nemalé peníze
Sporty, které děti nedělají závodně, jsou levnější, ale ani zde nemůžu říct, že by si je mohl dovolit každý. Nebo alespoň téměř každý. Plavání nás stojí 4 200 Kč za dvanáct lekcí za jedno dítě. Kurzy jsou během roku tři. Sice není potřeba přihlásit děti na všechny, ale navazují na sebe. A pokud chcete, aby se dítě naučilo plavat na určité úrovni, chce to holt chodit celý rok nebo i déle. A o prázdninách přihlásit dítě alespoň na týden na příměstský plavecký tábor (cca 5 000 Kč/týden/1 dítě). Krav Maga stojí 3 500 Kč za pololetí a za Gymnathlon jsme vloni, tuším, za pololetí platili něco kolem 3 000 Kč.
Ani nezávodní kroužky tedy nevychází úplně levně, pokud člověk vyhledává takové kroužky, na kterých se dítě doopravdy něco naučí. Alespoň to je má zkušennost. Neříkám, že ty levné či dokonce bezplatné kroužky, které děti vyzkoušely, byly k ničemu. To rozhodně ne. Jen se spíš hodily pro děti, které ten pohyb zase až tak „nežerou“. Kterým stačí, že se trochu proběhnou a protáhnou. Jenže ne každému dítěti tohle stačí, některé děti chtějí a možná i potřebují více.
A byť já sama si můžu dovolit platit dětem nejen tyto náročnější kroužky, ale i všemožné sportovní vybavení jako jsou brusle, skateboardy nebo koloběžky, a dokonce jsme jim doma mohli zřídit takovou menší tělocvičnu, uvědomuji si, že spousta dětí, které se rády hýbou, tyto možnosti nemá. A přijde mi to strašně líto.
A hlavně si říkám, co s tím. Neměla by tu být větší podpora sportu? Myslím cílená právě na tyto děti. Na děti, které mají rády pohyb, chtějí na sobě makat, chtějí se něco naučit, ale pochází z rodin, které si ty dražší kroužky nemohou dovolit. Jak je to teď vlastně s takovými dětmi třeba o tělocviku, pokud je ve třídě převaha dětí, které po tom pohybu zase až tak moc netouží? Nebo chodí do školky, kde je vrcholem pohybu „Kolo, kolo mlýnský“ a procházka kolem bloku?
