Článek
Vím, že článek, na který reaguji, je s nejvyšší pravděpodobností vymyšlený. To ale vůbec nevadí, protože podobně uvažujících babiček (a dalších příbuzných) je kolem nás spousta. Lidí, kteří odmítají respektovat to, že rodiče mají právo určovat pravidla pro svoje dítě – a že doba, kdy se všechno dělalo „jako za nás“, už prostě skončila.
Když matka nebo otec řeknou, že si nepřejí, aby dítě jedlo smažené, doslazované nebo překořeněné jídlo, nedělají nic špatného. Stejně tak, pokud nechtějí, aby se jejich dítě nacpávalo „prázdnými“ kaloriemi.
Jen chtějí pro své dítě to, co považují za vhodné. Chtějí, aby odmala dítě mělo ten správný stravovací základ a nemuselo jednou v dospělosti řešit diabetes druhého typu, srdeční choroby či nemocný žlučník, ztučnělá játra a selhávající ledviny a podobné další „chuťovky“.
A jestli má babička jiný názor, neznamená to, že může jejich rozhodnutí ignorovat. Neměla by dítě nutit, aby jedlo podle ní, a už vůbec ne mu naschvál vařit věci, které rodiče výslovně dítěti jíst zakazují.
Pokud má pocit, že bez jejího guláše svět ztratí smysl, může si ho klidně uvařit pro sebe. Nebo ho nabídnout dospělým, kteří o něj stojí. Ale dětem by neměla vnucovat zakázané pokrmy jen proto, že zrovna taková vaří ráda a považuje je za to to „pravé pořádné jídlo“. A protože se půl života těšila na to, jak jednou bude vyvařovat vnoučatům. Ona ta vnoučata totiž nejsou na světě proto, aby jí plnily její sny.
A navíc, co je to vůbec to pořádné jídlo? Pravděpodobně to, na které je babička zvyklá. To, které ona sama v dětství milovala. Chce tedy dětem opravdu uvařit jídlo, které je dobře zasytí a udělá jim radost, nebo je to spíš nostalgie? Touha prožít si alespoň takto zprostředkovaně znovu své dětství?
Kromě toho, právě rodiče mají za dítě zodpovědnost. To oni řeší následky toho, když se třeba dítě po jídle osype, když má bolesti břicha, když nespí nebo když se začne bát jídla. Oni sedí v čekárnách u lékaře a zjišťují, co změnit. Babička tohle neřeší a za dítě zodpovědnost nenese. A právě proto nemůže mít hlavní slovo.
Láska k dítěti se dá projevovat i jinak než jídlem. Může se projevovat třeba respektem. Tím, že se zeptá: „co děti teď rády jedí?“ nebo: „co jim doma chutná?“
A pak uvaří něco, co milují, co znají a co je podle rodičů v pohodě.
Tím nejen ukáže, že má děti ráda, ale zároveň je učí respektu k rodičům. Ukazuje, že respekt není slabost, ale forma lásky. Děti se tak nedostávají do pasti, kdy musí volit mezi babičkou a rodičem. Kdykoli se snaží zavděčit jedné straně, zklamou tu druhou. A to je pro malé dítě fakt těžké.
Když si babička postaví hlavu, odnesou to vnoučata.
Kdyby se babička místo urážení prostě zajímala o to, jak to mají doma, uvařila by něco, co dětem chutná, a přitom je v pořádku i podle rodičů. Celá návštěva by byla klidnější, vztahy v rodině vřelejší, a děti by odcházely s pocitem, že být spolu je fajn.
Láska se dá projevit i tím, že si spolu zahrajeme pexeso, přečteme pohádku nebo se jdeme projít. To všechno má větší hodnotu než talíř řízků, které jí dítě možná s chutí, ale také s pocitem provinění, že snědlo něco zakázaného. Nebo se strachem, že se rodiče budou s babičkou zase dohadovat.
