Článek
Když se knihy psaly pro věčnost
Žil byl kdysi v klášteře jeden mnich. Kromě modliteb byla jeho každodenní řeholí práce ve skriptoriu. To byla taková písařská dílna, kde mniši opisovali staré knihy. V té době totiž ještě nebyly počítače, nebyly psací stroje a vlastně ani tiskařské lisy. A tak se knihy musely opisovat ručně, aby se jejich moudrost mohla dále šířiti.
Mnich dlouhá léta studoval, aby opisovati knihy mohl. Učil se držet brk, vést písmo rovně po řádku, tvořit písmena krásná a pravidelná. Každé písmenko muselo být dokonalé. Jedna chyba mohla celé dílo zničiti. Kniha měla být čitelná nejen dnes, ale třeba i za tisíc let.
Dnes píšou všechny děti, ale očekávání zůstala stejná
Jenže, my jsme dnes o těch tisíc let dál. A dnes se ve škole učí psát všechny děti. Ne jen několik vybraných mnichů, kteří tomu věnovali roky života.
Nečeká se, že prvňák bude opisovat kroniku pro budoucí generace. Očekává se jen, že napíše něco tak, aby to po sobě přečetl a aby to po něm pár let přečetl i učitel.
Přesto spousta rodičů prvňáků řeší psaní. Ne to, že by dítě psát neumělo. Ne to, že by po něm nešlo přečíst, co napsalo. Řeší úpravu.
Trojka za sklon písma
Na internetu kolují písanky prvňáků se známkou tři nebo i horší. Za sklon písma. Za to, že některá písmenka jsou víc nakloněná a jiná méně. Za to, že oblouček není dost kulatý.
Když ty sdílené písanky někdy vidím, docela se mi svírá srdce. Protože ty děti se přece teprve učí psát. A já z těch sešitů vnímám jejich snahu. A říkám si: „Proboha, za co ta špatná známka? Za několik drobných chybiček? A co všechna ta ostatní krásně napsaná písmenka? Ta se nepočítají? Vždyť je za nimi určitě tolik úsilí!“
A v duchu pak děkuji za synovu osvícenou učitelku, která pro děti jednak vybrala na psaní Comenia Script a která hlavně psaní jinak zvlášť neřeší. Děti se prostě učí psát. Někdo má písmo přirozeně úhledné, někdo škrábe jakou kocour. A co? Důležité je, aby se děti naučily psát a začaly psaní používat jako praktickou dovednost.
A také si říkám ještě jednu věc. Opravdu ty děti ta trojka za sklon písma nějak motivuje? Motivuje je k tomu, aby psaly víc? Aby psaly rády? Aby si sedly k sešitu a něco vytvořily? Nebo je spíš naučí, že psaní je nepříjemná činnost, u které se člověk bojí chyby?
A pak je tu ještě jedna otázka. Motivuje vlastně děti samotné psaní do písanky? Psaní obloučků, smyček a písmenek, která nedávají žádný příběh ani smysl?
Potřebujeme dnes ještě krasopis?
A potom je tu ta možná nejzásadnější otázka. Je dnes opravdu nutné, aby se všechny děti učily psát krasopisně? V době, kdy většina dospělých píše hlavně na klávesnici, do telefonu nebo do počítače? Kdy rukou často píšeme jen krátké poznámky, seznamy nebo vzkazy? Možná by dnes úplně stačilo, kdyby se děti naučily psát tak, aby jejich text šel přečíst. A aby psaní používaly jako nástroj k přemýšlení, vyprávění nebo zaznamenávání nápadů.
Když dítě píše, protože chce
Oproti dětem, které se v rámci domácího úkolu snaží o co nejúhlednější písmo v písance, náš syn si sedí u sešitu s deskami v tématice Minecraftu a dvě hodiny v kuse píše složité věty. Dobrovolně. Píše knihu z prostředí Minecraftu. Je spokojený, že se věnuje tématu, které ho baví. A že něco vytváří. Zapomene u toho dokonce na to, jak moc nerad píše. A když v tom bude pokračovat, jeho písmo se časem zlepší. I bez červeně opravené písanky.
Výhoda dnešního světa
Středověký mnich by ze synova výkonu nejspíš příliš nadšený nebyl, protože nejen že syn knihu načmáral nestejně velkými a občas přetočenými písmeny, ale ještě na její psaní dokonce použil pastelku. Jenže na rozdíl od mnicha má syn jednu výhodu. Když z něj nevyroste žádný krasopisec, může na své knihy i další psaní použít počítač.
