Článek
Nedávno mě zaujal tento článek, který kritizoval výuku psacího písma jako přežitý dril. A musím říct: Svatá pravda! Ale pojďme tu myšlenku dotáhnout ještě o kousek dál. Protože zatímco my v březnu 2026 stále ladíme sklon kličky u písmenka „f“, svět venku nám utíká rychlostí blesku.
Svět nám ukazuje záda: Kde už krasopis neřeší?
Zatímco my v českých sborovnách řešíme, jestli má kaňka v sešitě správný průměr, jinde už pochopili, že gramotnost pro 21. století vypadá úplně jinak:
Finsko: Už před deseti lety zrušili povinné ruční psaní. Místo úmorného obtahování písanek se děti učí psát na klávesnici a pracovat s digitálními texty. O tom, jak finský model inspiroval svět, píše podrobně například český portál EDUzín.
Estonsko: Tamní prvňáci už od šesti let chápou, co je to algoritmus. Neučí se programovat složité kódy, ale učí se logicky myslet. O estonském digitálním zázraku a jejich školství si můžete přečíst v analýzách na webu projektu Rodiče vítáni.
Jižní Korea: Umělá inteligence (AI) je tam běžnou součástí výuky. Děti se učí s AI spolupracovat a používat ji jako osobního tutora. O trendech v digitálním vzdělávání a o tom, jak technologie mění školy, informuje u nás například scio.cz.
Izrael: Obrovský důraz na techniku už od základky. Izraelský model vede děti k tomu, aby si hrály s elektronickými obvody a chápaly základy techniky dřív, než se naučí všechna vyjmenovaná slova. O tomto přístupu často informují česká technologická média.
Svět je na baterky, ne na inkoust
Ruku na srdce: Kolikrát v dospělém životě jste skutečně potřebovali úhledně napsané velké „Z“ v krasopisu? A kolikrát jste naproti tomu stáli před rozvodnou skříní nebo řešili vyúčtování za energie a netušili, která bije?
Dnešní svět běží na elektřině, algoritmech a datech. Podle mě by bylo tisíckrát užitečnější, kdyby děti místo nekonečného kroužení v písankách věděly, jak bezpečně funguje jistič v jejich bytě, co je to fáze nebo jak si nastavit chytrou domácnost. Základy elektrotechniky nejsou žádná věda pro vyvolené – je to manuál k přežití v moderní době.
„Padesátka“ jako národní fetiš
A je tu ještě jedna věc, která je ryze česká. U nás se skoro u každé lepší práce oháníme slavnou „Vyhláškou 50“ (dnes nahrazenou novým nařízením vlády č. 194/2022 Sb.). Bez „papíru na elektřinu“ si u nás legálně pomalu ani nevyměníte žárovku v kanceláři.
Je to fascinující paradox: vyžadujeme po dospělých kulaté razítko na každou zásuvku, ale děti ve škole učíme měsíce kroužit písmenka inkoustem, jako by se svět měl v příští vteřině vrátit k petrolejkám. Místo abychom děti už na základce naučili aspoň úplné základy bezpečné práce s elektřinou, raději je drilujeme v krasopisu. Pak z nich vyrostou dospělí, kteří mají sice úhledný podpis, ale z jističů mají hrůzu a doma si neumí bezpečně zapojit ani prodlužovačku.
AI není strašák, ale nový „penál“
Pokud dnes dětem zakazujeme používat AI, je to stejné, jako kdybychom jim před padesáti lety zakazovali kalkulačku. Iniciativy jako AI dětem ukazují, jak učit kritickému myšlení skrze technologie už od útlého věku. Nechme děti zadávat stroji úkoly a pak společně analyzujme, kde AI lže a kde má pravdu. To je ta skutečná „škola hrou“.
Chceme muzeum, nebo mozkovnu?
Nechci, aby děti přestaly psát rukou úplně. Ale chci, aby se ve škole učily věci, které jim k něčemu budou. Vyměňme hodiny psaní za hodiny „technologického přežití“. Učme je ovládat stroje, ukažme jim, jak funguje svět pod napětím, a nechejme je tvořit.
Je fajn mít hezký rukopis, ale v digitální éře vám „jednička ze psaní“ složenky nezaplatí. Porozumění technologiím a trocha té praktické zručnosti? To už je úplně jiná káva.
#skolstvi #vzdelavani #AI #technologie #cesko #vyhlaska50 #budoucnost
