Stalinův pohřeb jako past: Proč v březnu 1953 umíraly v Moskvě stovky nevinných?

Všechno to začalo 5. března 1953. Moskva ztuhla. Lidé sice oficiálně truchlili pro svého „boha“, ale pod povrchem vřela panika z prázdna, které po tyranovi zůstalo. Tento strach a chaos pak vyústily v událost, kterou KGB zametla pod koberec tak důkladně, že se o ní svět dozvídal jen po střípcích – masové ušlapání stovek lidí přímo v srdci sovětské metropole.

Možná si říkáte, proč se někdo dobrovolně tlačí v davu, aby viděl mrtvolu muže, který nechal popravit miliony nevinných. Odpověď je složitější než jen prostý smutek. Pro mnohé byl Stalin jedinou jistotou, kterou v životě poznali. Vyhrál válku, byl „otcem národů“ a jeho kult osobnosti byl tak silný, že lidé upřímně věřili, že bez něj se svět zastaví.

Byl v tom ale i čistý, paralyzující strach. Jak připomínají archivy portálu Paměť národa, v zemi, kde se za neprojevení dostatečného zármutku chodilo do gulagu, se nikdo neodvážil zůstat doma. Lidé se navzájem hlídali. Neúčast na „velkém loučení“ mohla znamenat cejch nepřítele státu.

Stalinovo tělo vystavili v Domě odborů a do města se začaly valit miliony lidí. Režim, který se jindy pyšnil totální kontrolou, naprosto selhal v logistice. Úřady uzavřely ulice vojenskými kordony a těžkými náklaďáky. Místo bezpečných zón tak vytvořily smrtící pasti. Unikátní, restaurované záběry této masy lidí si dnes můžeme prohlédnout například v dokumentu Stalinův pohřeb od režiséra Sergeje Loznici.

Nejhorší peklo se odehrálo na Trubném náměstí. Dav se sem valil z kopce širokým bulvárem, který se ale v jednom místě prudce zužoval. Lidé vzadu neměli šanci vidět, že cesta vpředu je zablokovaná železnými korbami aut. Zadní řady neustále tlačily vpřed, zatímco ti v první linii byli doslova drceni o kovové bočnice náklaďáků.

Vojáci na korbách aut ten masakr sledovali z několika centimetrů, ale měli přísný zákaz opustit stanoviště bez rozkazu. A ten v post-stalinistickém Rusku nepřicházel. Z amplionů do toho všeho hřměla smuteční hudba, která spolehlivě přehlušovala křik umírajících.

Básník Jevgenij Jevtušenko, který v tom davu málem sám nechal život, to později popsal jako děsivý tanec smrti. Ve svém vlastním životopise vzpomínal na mladou dívku, kterou dav přitiskl k semaforu takovou silou, až se ten kovový sloupek prohnul. Jeden z přeživších situaci shrnul mrazivě: „Byla to krvavá řeka lidí, která tekla k mrtvému bohu, a ten bůh si je prostě bral s sebou.“

Oficiální sovětská zpráva o počtu mrtvých neexistuje. Režim udělal všechno pro to, aby stopy zmizely bleskově. Mrtvé odváželi na korbách těch samých aut, která je předtím rozdrtila. Odhady historiků mluví o 500 až 1 500 obětech. Je to mrazivý paradox – při korunovaci cara Mikuláše II. v roce 1896 zemřelo při podobné tragédii kolem 1 300 lidí. Stalin tak i po své smrti dokázal „vyrovnat rekord“ nenáviděného carismu.

Zdroje a další zajímavosti: