Jsme bohatší než polovina Evropy. Škoda, že to neví i moje peněženka u pokladny

Vsadím se, že jste to v poslední době taky někde četli nebo slyšeli. Podle nejnovějších tabulek a grafů jsme prý ekonomičtí tygři. Statistici nás krmí čísly o tom, jak jsme v paritě kupní síly předběhli Španělsko, Itálii a jak už v podstatě dýcháme na záda průměrnému Němci. Jenže pak člověk vyleze z téhle růžové statistické bubliny, projde se po českém supermarketu a má pocit, že si z něj někdo dělá dobrý den.

Statistika je totiž jedna velká iluze. Ten slavný ukazatel nám říká, že se máme skvěle, protože si toho za svůj plat „víc koupíme“. Jenže úplně zapomíná na jednu podstatnou věc – jsme národem „milionářů o hladu“.

Většina z nás sice sedí na majetku, o kterém se průměrnému Němci ani nesní – na vlastním bytě nebo domě. Zatímco Němec sype půlku výplaty do kapsy domácímu, my bydlíme ve svém. Sice máme v katastru zapsaný panelák za sedm milionů, ale po zaplacení složenek nám zbyde tak akorát na vlašák a dva rohlíky. Máme sice baráky, ale nemáme na pořádnou fasádu, protože nám jídlo a energie sežerou zbytek výplaty.

Schválně, zkuste průměrnému Hansovi z Mnichova vysvětlit, proč Češi studují akční letáky jako skripta na medicínu. Nejspíš na vás bude koukat jako na exota. Pro nás je to ale národní sport. Jsme národ elitních analytiků, co dokážou v hlavě vypočítat cenu za kilo pracího prášku rychleji než kalkulačka.

A tady ten „bohatý Čech“ naráží na realitu. Pokud jsme na tom tak skvěle, proč sakra každou sobotu tisíce z nás startují desetileté Octavie a vyrážejí do Žitavy nebo Drážďan? Nejezdíme tam za památkami, jezdíme tam pro levnější sýry, kvalitnější drogerii a pleny. Je to fascinující – jsme papírově tak bohatí, až si vlastní zboží ve vlastních obchodech pomalu nemůžeme dovolit.

Už jste tu větu slyšeli? „Češi mají rádi specifickou chuť.“ To je ten univerzální kec, kterým nám korporáty roky vysvětlují, proč máme v kečupu víc jablek než rajčat, proč jsou naše párky spíš mouka než maso a proč máme nejdražší mobilní data v Evropě.

Pravda je prostší: Stali jsme se evropskou skládkou a sponzorem německých marží. To, co je za hranicemi standard, je u nás luxus se speciální přirážkou. Ale hlavně, že jsme je v těch grafech předběhli, že?

V jedné věci ale Němce fakt válcujeme – zaplatíme mobilem i u stánku s buřty v lese. Zatímco v Berlíně po vás chtějí papírová eura i v lepší restauraci, u nás jsme digitálně na Marsu. Je to super pocit, pípnutím hodinek zaplatit nejdražší vejce v historii EU. Máme nejdražší peněženky, ve kterých je největší průvan.

Máme se špatně? Ne, nežijeme v jeskyni. Ale ten pocit, že z nás někdo dělá blbce, ten žádná tabulka z Eurostatu nespraví. Dokud bude kvalitní jídlo za čárou levnější než u nás, můžeme v grafech předhánět klidně i Švýcarsko, ale u pokladny budeme pořád ti chudí příbuzní, co si přišli pro máslo v akci.

#ekonomika #cesko #zivotniuroven #inflace #specifickyceskytrh #srovnani