Článek
O respektující výchově toho bylo napsáno už tolik, že se v tom člověk snadno ztratí. Často jde o obecné poučky, které se dobře čtou, ale hůř se žijí. Jindy zase o kritiku něčeho, co s respektujícím přístupem ve skutečnosti nemá mnoho společného. Jen málokdy ale člověk narazí na konkrétní situaci z běžného dne, ve které je vidět, co to vlastně znamená – a proč to někdy funguje lépe než to, na co jsme zvyklí.
Já chtěla chvíli klidu, dcera bombu do vany
Tenhle příběh začal úplně obyčejně. Přišla jsem domů z nákupu, hladová, trochu podrážděná a s jasnou představou, že si konečně na chvíli sednu a najím se.
Jenže, už při otevírání dveří ke mně přiběhla naše pětiletá dcera a bez pozdravu se zeptala, jestli jsem jí koupila tu modrou bombu do vany. Když jsem odpověděla, že ne, nastala vteřina ticha – a pak přišel výbuch.
Rozplakala se, začala křičet, vzlykat a mezi tím ze sebe dostávala útržky vět o tom, že ji chtěla, že jsem ji měla koupit a že to není fér. Snažila jsem se reagovat klidně, alespoň na začátku. Vysvětlovala jsem jí, že mi o ničem neříkala, že jsem to neslyšela, že bomby do vany doma máme a že klidně může použít jinou. Jenže každá věta jako by situaci ještě zhoršovala. Problém nebyl v tom, že by mi nerozuměla. Problém byl v tom, že ji to vůbec nezajímalo.
Delfínek a slíbené moře
Když mezi slzami vysvětlila, že modrou bombu potřebuje proto, aby mohla delfínkovi ukázat moře, zkusila jsem ještě realitu „opravit“. Řekla jsem jí, že moře přece není modré, že je to jen odraz dna. V tu chvíli už ale bylo jasné, že tohle nikam nepovede. Nešlo o barvu vody. Nešlo o bombu. A rozhodně nešlo o fyzikální vysvětlení.
Přesto jsem pokračovala v tom, co máme mnozí zažité. Když se situace nevyvíjí dobře, přidáme logiku, výčitky a trochu výchovného tlaku. Připomněla jsem jí, že jsem jí přivezla dárek, a místo radosti tu teď vyvádí, že nemá dárky dva. Byla to přesně ta věta, která měla situaci „srovnat“. A přesně ta, která ji definitivně rozbila.
Dcera křičela dál, možná ještě víc. Do situace vstoupil manžel a snažil se ji uklidnit, ale bez úspěchu. Naopak, každá další reakce, ať už vlídnější nebo ostřejší, vedla jen k dalšímu stupňování emocí. Bylo vidět, že i jemu docházejí nervy. Přeskakoval mezi snahou problém rychle vyřešit a vztekem, který už byl slyšet v každé větě. Dcera nakonec práskla dveřmi a zavřela se do pokoje, kde dál ubrečeně komentovala, jak je všechno strašné.
Respektující přístup
Já jsem v tu chvíli odešla jíst. Ne proto, že bych měla promyšlený výchovný plán, ale proto, že jsem měla hlad a už jsem ten křik nechtěla poslouchat. Vlastně jsem to ani nepovažovala za zásadní problém. Říkala jsem si, že jsou to prostě emoce a že se s nimi musí naučit pracovat.
Jenže mezitím bylo doma dusno, dcera úplně rozhozená a manžel na hraně. A právě ve chvíli, kdy jsem se trochu uklidnila, mi došlo, že se celou dobu snažíme řešit něco jiného, než co se ve skutečnosti děje.
Vrátila jsem se za ní s tím, že to zkusím jinak.
Nezačala jsem vysvětlovat, co mělo být, ani co bude příště. Jen jsem nahlas pojmenovala to, co jsem viděla. Řekla jsem jí, že asi počítala s tím, že tu bombu přivezu. Neodpověděla, ale bylo vidět, že poslouchá. Pokračovala jsem tím, že měla důležitý plán – ukázat delfínkovi, jak vypadá moře. V tu chvíli přikývla.
Postupně se z křiku stával rozhovor. Ukazovala mi, jak moc se těšila. Vyprávěla o tom, že to slíbila delfínkovi a že on se těšil ještě víc než ona. Najednou už nešlo o vzdor ani o scénu. Byla to obyčejná situace dítěte, kterému se rozpadl jeho malý, ale důležitý plán.
Když jsem nahlas řekla, že někdy je těžké unést, když se něco, na co se těšíme, nepovede, atmosféra se změnila úplně. Nebylo potřeba ji uklidňovat. Uklidňovala se sama. Najednou měla vedle sebe někoho, kdo ten její svět vidí a bere ho vážně.
Pak už stačilo málo. Zeptala jsem se, jestli by šlo delfínkovi udělat radost jinak. Nejdřív nevěděla, ale za chvíli sama přišla s nápadem, že mu vyrobí věneček ve tvaru srdíčka. Vysmrkala se a odešla tvořit.
Celé to trvalo možná dvě minuty.
Nejdřív prožívání, teprve potom chování
Rozdíl byl jen v tom, že jsme přestali řešit chování a začali vnímat prožívání. Ta bomba do vany nikdy nebyla skutečným problémem. Stejně jako nevděčnost nebo „rozmazlenost“. Bylo tam zklamání, očekávání a pocit, že něco důležitého nevyšlo.
Protože emoce nejsou správné ani špatné. Nejsou „přehnané“ ani „zbytečné“. Prostě jsou. Přijdou a dítě je nedokáže jen tak vypnout, i kdybychom mu tisíckrát vysvětlili, že by mělo.
A tohle u naší dcery není výjimka. Ona takhle reaguje poměrně často. Silně, naplno, někdy až zahlcujícím způsobem. A zároveň víme, že právě v těch chvílích jí nejvíc pomáhá, když její emoce někdo unese s ní. Když je nepopře, nezlehčí, ale pojmenuje a vezme vážně.
Já to vím. Manžel to ví taky.
Jenže vědět to ještě neznamená, že to člověk automaticky udělá.
Protože v těch vypjatých chvílích to člověka svádí úplně jinam. K myšlence to prostě rázně utnout. Okřiknout, potrestat, „srovnat“, aby byl klid. V určitém bodě to začne působit jako jediné řešení. Zvlášť když člověk začne v klidu, zkouší vysvětlovat, používat logiku a ono to nefunguje. Naopak. Dítě křičí dál a zdá se, že klidný přístup selhává.
A tak se to snadno zlomí. A přijde to „zhurta“. Tak, jak jsme to sami zažívali. Jenže právě u ní by to nefungovalo. Neztišila by se. Řev by byl jen větší. Protože ona ve skutečnosti nepotřebovala opravit. Ani zastavit. Potřebovala, aby někdo pojmenoval, co se v ní děje, a byl v tom s ní.
Moderní výmysl, nebo funkční postup?
A ano, pro někoho je tohle všechno jen moderní výmysl. Měkký přístup, ze kterého rostou nevychovaní malí tyrani. Jenže realita je o něco méně černobílá. Minimálně u některých dětí tohle neznamená ztrátu hranic, ale naopak rychlejší návrat ke klidu.
Protože vysvětlit dítěti, že mi vadí, když na mě spustí takovou scénu, že mu nemůžu splnit každé přání, nebo jak se cítím, když se ke mně takhle chová, samozřejmě můžu. A klidně i v tu chvíli.
Ale velmi pravděpodobně to nepadne na úrodnou půdu. Ne ve chvíli, kdy je zahlcené emocemi a vlastně mě vůbec nevnímá. V tu chvíli by to nebylo vysvětlování, ale jen další vrstva tlaku. Na to je prostor jindy. Až když je klid. Až je schopné naslouchat. Až se z toho může něco opravdu naučit.
O čem je a není respektující přístup
Respektující výchova tak není o tom, že necháme dítě dělat, co si zamane. Ani o tom, že mu ve všem vyhovíme, jen aby nebylo smutné nebo nedělalo scény.
Respekt směřuje jinam – k pocitům dítěte. K tomu, že je bereme vážně. Neodsuzujeme dítě. Neodsuzujeme jeho emoce, pocity ani prožívání. Co ale pojmenováváme a korigujeme, je chování.
Zároveň ale nejde o to, že bychom dítě nechali v emocích „plavat“. Naopak. Postupně ho učíme s nimi zacházet. Ne trestem, protože to, co cítí, samo o sobě ovlivnit nedokáže. Ale tím, že mu pomáháme emoce rozeznávat, pojmenovávat a zvládat.
Aby se časem nestávalo, že emoce ovládají jeho, ale že se s nimi naučí pracovat ono samo.
Zdroje
KOPŘIVA, Pavel; NOVÁČKOVÁ, Jana; NEVOLNÁ, Dobromila; KOPŘIVOVÁ, Tatjana. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Kroměříž: Spirála, 2008. ISBN 978-80-904030-0-0.
Vlastní zkušenost autorky.
