Snacha mi zakázala vařit vnoučatům, prý to není zdravé a hygienické

Před pár týdny jsem udělala to nejhorší, co si prý můžete dovolit v moderní rodině: uvařila jsem vnoučatům oběd. Normální, poctivý, český. Kuře na paprice, domácí knedlík, okurkový salát. Žádné jedy, žádné konzervanty, žádné fast foody. Jen láska, tradice a máslo. A víte, co jsem za to dostala?

Výčitky. Zákazy. Přednášku od své snachy, že moje jídlo není „nutričně vyvážené“, že „nevím, co dnes děti potřebují“ a že „vůbec netuším, co je hygienické“.

Nezlobte se, ale mám doma čisto. Myju si ruce. V životě jsem neuvařila nic, po čem by někdo skončil na pohotovosti. Jenže dnešní snacha má očividně pocit, že každá kuchyně, která nemá vlastní sterilizační komoru a robotický mixér za třicet tisíc, je automaticky infekční.

Děti se cpaly, až měly boule za ušima. Smály se, lízaly omáčku z talíře, měly tváře od kečupu a byly šťastné. To byl můj zločin. V jejich očích jsem byla královna. V očích jejich matky zločinec.

„Mami, prosím tě, nepřeháněj to. Dneska se vaří jinak. Co je to za nápad dávat jim bílou mouku, knedlíky a ještě smetanu? Víš, kolik je tam tuku?“ zakřičela na mě. Jako bych své vnouče přivázala k židli a krmila ho sádlem.

A teď to nejvtipnější. Snacha mi zakázala vařit vnoučatům. Přímo to řekla. „U nás doma se vaří jinak. Prosím tě, nedělej to už.“ A mně spadla brada.

Nejen, že jsem to vařila u sebe doma, ze svých surovin, ze své energie. Ještě jsem si vyslechla, že „děti si zvyknou na jiný standard“ a že je „pak těžké jim vysvětlit, že nemůžou jíst všechno“.

Ano, milá snacho. Chceš, aby si tvoje děti myslely, že svět je plný raw koláčků, dýňových polévek bez soli a cizrnových placek? Tak jim to servíruj dál. Ale neber jim babičku, která umí vařit jídlo s chutí, srdcem a tradicí.

Zaráží mě, jak si některé matky pletou zdravý životní styl s dogmatem. Jak se bojí másla víc než jedů ve vztazích. Jak sledují obsah cukru v dezertu, ale přehlížejí chlad mezi lidmi. A jak z babičky, která chce jen uvařit vnoučatům, dělají hrozbu pro jejich imunitní systém.

Snacha si myslí, že jí přetahuju děti. Že si je „kupujou“ jídlem. Ale já je miluju. A chci, aby věděly, co je opravdová chuť. Ne sterilní, umělá, podle tabulek. Ale chuť domova. Chuť lásky. Chuť dětství.

Myslíte, že jsem přestala vařit? Ne. Jen jsem přestala poslouchat. A když jsou u mě, dostanou, co chtějí. Jsem babička. Ne hlídačka s krabičkou proteinových pudinků. A víte co? Děti se sem těší.

Možná jim moje jídlo jednou zachrání budoucnost. Protože až pochopí, že svět není sterilní a výživový, ale plný chuti, omylů, radosti a omáček – vzpomenou si na mě.

A snacha? Ať si dál zkoumá etikety. Já jdu vařit svíčkovou.