Článek
Nevím, co přesně je v hlavách některých babiček, ale zdá se, že ego tam zabírá víc prostoru než zdravý rozum. Řekla jsem to jasně – náš syn má alergii. Není to „fobie“, není to „moderní výmysl“, není to „výchovná metoda“. Je to alergie. Lékařsky potvrzená, několikrát prožitá. A přesto se moje tchyně rozhodla, že to ví líp.
„Žádnou alergii nemá. To je jen tvoje hysterie.“
A tak mu dala mandarinku. Jen jednu jedinou.
A my skončili v nemocnici s otokem hrtanu a dusící se tříletým dítětem.
Babská pravda je víc než diagnóza?
Víte, co je nejděsivější? Že to neudělala z nepozornosti. Udělala to vědomě. Z přesvědčení, že „ty dnešní matky všechno přehání“. Z té arogantní pozice, kde zkušenost rovná se neomylnost. Že co platilo v roce 1982, platí i dnes.
Prý: „Vždyť vyrostli jsme na tom všichni.“
Ano. Jenže můj syn má ALERGII. A ta se neptá, co bylo v osmdesátkách. Ta zavírá dýchací cesty během minut.
A pak přišlo to ticho. A pohled, co neřekl nic
Na pohotovosti se mi ani nepodívala do očí. Seděla, tvářila se jako oběť. Jako že jsme to my, kdo přehání. Ani slovo omluvy. Jen pasivní rezignace, že „to nečekala“.
Nečekala? Nebo nechtěla slyšet?
A tady končí veškerá diplomacie. Protože jestli někdo ignoruje hranice, které chrání zdraví mého dítěte, nemá v našem životě co dělat. Tečka.
„Ale to je přece babička!“
Tohle jsem slyšela nejčastěji. Že přeháním. Že přece „nechtěla ublížit“. Ale tohle není o úmyslu. Tohle je o tom, že někdo vědomě nerespektoval pravidla. Že místo vyslechnutí zvolil pohrdání. Že radši věřil vlastní intuici než faktům.
A co je horší – vlastní ješitnosti víc než mému dítěti.
Dítě není testovací laboratoř
Můj syn není objekt pro experiment. Není testovací panáček pro babiččiny domněnky. A já nejsem hysterka jen proto, že poslouchám alergologa a ne kuchařku z roku 1990.
A jestli někomu připadá přehnané odstřihnout babičku od hlídání kvůli mandarince, tak ať si jednou zkusí sedět na pohotovosti a dívat se, jak se jejich dítě dusí kvůli „nevinné chybě“.
Odpustit neznamená zapomenout. A rozhodně ne znamenat znovu věřit
Tchyně se od té doby snaží tvářit, že se nic nestalo. Nosí dárky. Posílá smajlíky. Ale nepochopila vůbec nic. Ani se nezeptala, jak mu bylo. Ani neprojevila vděk, že jsme ho zachránili včas.
A tak jsme skončili. Ne fyzicky. Ale jako rodina. Protože loajalita se nezakládá na příbuznosti. Zakládá se na respektu. A ten z její strany nebyl.
Syn je v pořádku. Ale já už nebudu stejná
Už nikdy nebudu té ženě důvěřovat. Už nikdy nepůjdu proti vlastnímu instinktu, jen abych „na ni nebyla moc přísná“.
Tohle není přísnost. To je zodpovědnost.
A to, že jsem tchyni vyškrtla ze seznamu hlídaček, není pomsta. Je to ochrana mých dětí.
