Článek
Nejdřív to byla sranda. Přiznával, že měl divoké období. Přes dvacet žen. S nadsázkou dodal, že už si ani nevzpomíná na jména. Smích. Pohoda. Tak jsem řekla i svoje číslo. A v tu chvíli se zatáhly mraky.
Najednou byl ticho. Oči jako ostřelovač. Vzduch zhoustl. Pak to přišlo: „To myslíš vážně? A ještě se tím chlubíš?“ Prý si myslel, že jsem jiná. Že jsem slušná holka. S jinými slovy – že jsem měla držet pusu.
Dvojí metr
Společnost miluje chlapy, co „mají zkušenosti“. Každý nový zářez je trofej. Další důkaz „mužnosti“. Ale u ženy? Tam každé číslo navíc znamená pokles hodnoty. Jako kdyby ženské tělo bylo spotřební zboží, co se „opotřebuje“.
Jemu tleskali. Mně by nejradši nasadili cejch. On byl „frajer“. Já „děvka“. On „hledal sebe“. Já „šla s každým“. Ať žije patriarchát. A hlavně jeho neskutečně pokrytecké pravidla.
Kolik je už moc?
A vůbec, kolik je „v pořádku“? Kde je ta hranice? Tři partneři? Pět? Deset? A od kolika je žena „použitá“? Kdo určuje tuhle čáru? A proč vůbec existuje?
Já měla sex, protože jsem chtěla. Protože jsem milovala. Protože jsem zkoušela, objevovala, padala a vstávala. A za každého z těch mužů jsem o kus víc pochopila, kdo jsem. Nepotřebuju zpověď. Potřebuju svět, kde mě za to nikdo nebude soudit.
Proč se muži bojí ženské minulosti?
Protože v ní nejsou hlavní roli. Protože neumí unést, že žena mohla žít i bez nich. A protože pořád věří, že si ženskou „zaslouží“ – čím čistší, tím lepší.
Jenže já nejsem bílý ubrus, na který si přijde někdo vyškrábnout monogram. Nejsem inventář, který se vydává s visačkou „nepoužito“. A hlavně, nejsem nikomu povinná nic vysvětlovat.
Na závěr? Jedno velké „polib si“
Jestli muž nezvládne ženskou minulost, pak nemá co dělat v její budoucnosti. Jestli hodnotí podle čísel, pak se nemůže divit, že ho ta „čísla“ převálcují.
Já jsem spala s tolika muži, kolik jsem uznala za vhodné. A? Komu tím škodím? Vám? Sobě? Nebo spíš jeho křehkému egu, co neunese pravdu?
