Článek
Byla jsem hodně hloupá. Fakt jsem si myslela, že když má člověk nejlepší kamarádku a věrného manžela, má vyhráno. Smála jsem se těm „hloupým ženským“ z článků, které psaly, jak je podrazila kamarádka a svedla jim chlapa. No, ha ha. Kdo se směje teď?
Všechno to začalo nevinně. Nebo aspoň to tak vypadalo
Pozvali jsme kamarády domů. Grilovačka, víno, děti běhaly po zahradě, smích, pohoda. Lucka – moje letitá kamarádka, ta, co mi pomáhala vybírat maturitní šaty a utěšovala mě po rozchodu s prvním klukem – seděla vedle mého manžela a smála se tak, až se jí dmula prsa z výstřihu. Nejsem hysterka. Ale když se ženská začne chichotat a přehnaně dotýkat ženatého chlapa, něco se ve mně sevře. |natož, když je ten chlap můj.
„Pepo, ty máš tak krásný úsměv, vždycky mě rozesměješ.“ – řekla. A já to slyšela. Větu, která nepatřila na tuhle zahradu, na tuhle akci a rozhodně ne do tohohle manželství.
A co udělal on?
Člověk by čekal, že ho to zarazí. Že jí s úsměvem odpoví něco jako „Ten patří jen mojí ženě, víš?“ Aha, jasně. To by musel být chlap. Můj muž se ale proměnil v puberťáka na střední. Usmíval se jako blbeček, začal si s ní házet slovní balónek, plácali se po koleni, připíjeli si jen mezi sebou. A já? Ve mně začalo všechno vřít. Seděla jsem naproti nim a měla pocit, že jsem neviditelná. Dva idioti flirtující před mýma očima.
Ne, není to sranda. Není to „nevinné škádlení“. Když vám kamarádka začne hladit manžela po paži a on jí u toho říká, že „je pořád stejná dračice“, není to sranda. Je to ponížení.
Když jsem to otevřela, přišla studená sprcha
Večer jsem sebrala odvahu a s mužem jsem si promluvila. Počítala jsem s tím, že se omluví. Že mi řekne: „Hele, blbnul jsem, máš pravdu, přehnali jsme to.“
Ale ne. Dostal mě odpovědí, kterou si budu pamatovat do smrti:
„Ty jsi přecitlivělá. Byla to jen sranda. Proč pořád něco řešíš?“
Aha. Takže když mu bude kamarádka sahat na stehna pod stolem, bude to taky sranda? Nebo až sáhne výš? Kde je vlastně ta hranice? Protože jestli „sranda“ končí až u nevěry, tak to máme doma dost velký problém.
Nejhorší bylo poznání, že jsem byla jediná, komu to vadilo
Nikdo z ostatních si ničeho nevšiml. Nikdo nic neřešil. Lucka si dál vesele psala s mým mužem na Messengeru – pod záminkou, že mu posílá „vtip, co se jí líbí“. A on? Samozřejmě že jí odpovídal.
Když jsem jí napsala, ať se drží dál, urazila se. Prý přeháním. Prý žárlím. A prý „jestli mu nevěříš, tak to je tvůj problém“.
Můj problém?!
A tak jsem to udělala. Vybrala jsem si.
Vymazala jsem ji ze života. Z Facebooku, z telefonu, ze vzpomínek. Neexistuje. A můj milý manžel? Dostal poslední šanci. Protože jestli ho znovu uvidím chichotat se s jinou ženskou jako by měl čtrnáct, budeštaky minulost. Nejsem hysterka, nejsem žárlivka, ale nejsem ani hloupá.
Takže milé dámy…
Možná máte doma kamarádku, které věříte. Možná máte manžela, který by přece nikdy… Ale jestli se vám začne něco nezdát – věřte svému instinktu. Nejste šílené. Nejste paranoidní. Jen nechcete, aby vás někdo přestal brát vážně.
A jestli se vám někdy stane to, co mně?
Pamatujte si, že ztratit kamarádku nebolí. Ztratit důstojnost ano.
Děkuji Ivaně za příběh.
