Článek
Jsou chvíle, kdy člověk musí něco překousnout. A pak jsou chvíle, kdy už se dál nehodlá nechat ponižovat. Můj tchán si roky myslel, že si ze mě může dělat boxovací pytel. Pronesl rádoby vtipnou poznámku, ostatní se zasmáli a já to přešel. Ale když mě tentokrát shodil přede všemi, už jsem toho měl dost. Rozhodl jsem se mu dát lekci. A byla to lekce, na kterou nezapomene do konce života.
Tchán a jeho rádoby vtipné řeči
Znám toho chlapa roky. Už od začátku bylo jasné, že mě nebere vážně. Jsem pro něj jen „ten, co mu ukradl jeho holčičku“. Zatímco on sám se vidí jako úžasná hlava rodiny, která všechno ví nejlíp. Když jsme s manželkou začali žít spolu, jeho oblíbená věta byla: „To je fajn, že si ji bereš, ale hlavně ať tě neživí.“ Když jsme koupili byt: „Tak hlavně ať si to dobře spočítáš, ať pak neprosíš o pomoc.“
S každým setkáním přicházely další a další rýpance. Kdybych je měl všechny sepsat, vydalo by to na knihu. Ale já to roky ignoroval. Snažil jsem se být lepší člověk. Nebýt malicherný. Jenže někdy je třeba přestat být lepší člověk a stát se tím, kdo nastaví zrcadlo.
Večírek, kde to bouchlo
Rodinné oslavy jsou u nás takový rituál. Sejdeme se, všichni si hrají na milé lidi a snaží se předstírat, že se máme rádi. Většinou to funguje – do chvíle, než si můj tchán najde prostor pro svůj výstup.
Tentokrát jsme seděli u večeře, sklenky vína byly plné, nálada byla dobrá. A pak to přišlo. Tchán se na mě otočil a s pobaveným úsměvem pronesl:
„Víš, co je na tobě fascinující? Jak jsi vůbec dokázal sbalit moji dceru. To muselo být nějaký kouzlo, co?“
Lidé kolem se zasmáli. Povzdechl jsem si, ale držel jsem se. Jenže to nestačilo. On pokračoval:
„A taky je zajímavý, jak jsi pořád takovej nerozhodnej. Vždyť vy dva ani nemáte barák napsaný na sebe. Pořád čekáš, až ti ho někdo koupí? Nebo co?“
To už smích nebyl tak hlasitý, ale škleb na jeho tváři říkal vše. On si tuhle hru užíval.
Oko za oko, slovo za slovo
Bylo to jako rána kladivem. Celé roky jsem se snažil udržet klid. Ale tentokrát ne. Nehodlal jsem odejít jako poražený.
Podíval jsem se na něj, pomalu se napil a pak s ledovým klidem pronesl:
„Víš, co je fascinující na tobě? Že si myslíš, jaký jsi alfa samec, a přitom tvoje vlastní žena musela dvacet let přehlížet, jak si užíváš se sekretářkou.“
Ticho.
Mohl bys slyšet spadnout špendlík.
Tchyně vytřeštila oči. Přátelé si vyměnili nervózní pohledy. Tchán zbledl.
„Co to má znamenat?!“ vyštěkl.
„Ale prosím tě,“ usmál jsem se. „Všichni to ví. Jen o tom nikdo nemluví. No, aspoň do dneška.“
Game over, tcháne
Byl to konec jeho ponižování. Už žádné další rýpání. Už žádné urážky. Tentokrát se karta obrátila.
Tchán se sebral a odešel od stolu. Zbytek večera seděl v koutě a mlčel. Poprvé za celou dobu, co ho znám.
A já? Poprvé po letech jsem se cítil svobodný. Protože někdy nestačí být slušný. Někdy je potřeba zasadit ránu a nechat ji doznít.
