Přítelkyně si volá celé dny se svojí matkou. Mám pocit, jako by žila s námi

Myslel jsem si, že jsem si našel přítelkyni. Ve skutečnosti jsem si ale přivedl domů i její matku. Nevidím ji, ale slyším ji pořád. V koupelně, v ložnici, u večeře. Její hlas je tu častěji než můj vlastní. Kdyby existovala soutěž o největší závislost na rodičích, moje přítelkyně by vyhrála zlatou medaili.

Vzpomínám si na časy, kdy jsme byli jen my dva. Smáli jsme se, povídali si, plánovali věci spolu. Dnes? Pokud chci něco probrat s přítelkyní, musím se smířit s tím, že to nejdřív musí konzultovat se svou matkou, než mi odpoví.

Ráno jí volá po cestě do práce. V poledne jí hlásí, co měla k obědu. Odpoledne jí podává report, co dělala, a večer? To už je standardní rodinná porada. A mezitím? Textovky. Nepřetržitý tok zpráv, které jsou důležitější než cokoliv, co bych jí mohl říct já.

Já tuhle paní nepozval do svého života. A přesto se v něm roztahuje, jako by byla plnoprávnou součástí naší domácnosti. Nemusím ji vidět, ale slyším ji neustále. Má názor na všechno – na naši dovolenou, na naše jídlo, na to, jak se má moje přítelkyně oblékat, a dokonce i na to, kdy bychom si měli pořídit psa.

Můj názor? Úplně zbytečný. Stejně se nakonec udělá to, co řekne „mamka“.

Když mi potřetí za den řekla: „Mamka říkala, že bychom měli…“, málem jsem vybouchnul. To jako vážně? Jsem snad její partner, nebo jen někdo, kdo financuje život, do kterého kecá někdo třetí?

Jsem dospělý chlap. A chci vedle sebe dospělou ženu, ne holčičku, která se bojí rozhodnout bez souhlasu své matky. Buď se přestane chovat jako přívěsek své rodičky, nebo ať se rovnou odstěhuje zpátky k ní do dětského pokojíčku.

Takhle to dál nejde. Pokud si chce hrát na nezávislou ženu, která ale bez maminky neudělá ani krok, ať si s ní klidně dál vede ty svoje nekonečné hovory. Ale ne v mém bytě.

Buď se rozhodne, že je moje partnerka, nebo zůstane navždy maminčiným mazánkem. Ať si vybere. Ale ať počítá s tím, že já na druhé koleji věčně sedět nebudu.