Článek
Měla jsem všechny varovné signály, o kterých se všude tolik mluví. Noční zprávy. Úsměvy do telefonu. Tiché hovory, které vždycky končily přesně ve chvíli, kdy jsem vstoupila do místnosti. Po letech vztahu člověk prostě cítí, když něco není v pořádku. A já to cítila.
Znáte ten vnitřní neklid? Tu neodbytnou myšlenku, která vám nedá spát? Přesně to jsem měla v hlavě celé týdny. A tak jsem udělala něco, co podle všech pravidel „slušného chování a důvěry ve vztahu“ dělat nemáte – vzala jsem jeho telefon a podívala se do něj. A to, co jsem našla, mě posadilo na zadek.
Připravovala jsem se na nejhorší… ale tohle?
Nebudu lhát. Čekala jsem klasiku. Dvojsmyslné konverzace s nějakou „novou kolegyní“. Možná srdíčka ve zprávách nebo pár fotek, které by mi způsobily infarkt. Možná nějaké nenápadné „co kdybychom si dali skleničku, až budeš mít čas?“
Jenže místo toho? Zprávy s jeho matkou. Ano, přesně tak.
Můj muž mi lhal, vykrucoval se a tvářil se jako podezřelý sukničkář, protože se svou matkou probíral… co mi koupí k narozeninám!
Síť lží… kvůli překvapení
A nebylo to jen tak ledajaké plánování. S tchyní vymýšlel složitou síť lží, aby mě zmátl a překvapil. Dokonce si dával práci s tím, aby některé jeho „tajné schůzky“ vypadaly podezřele. Jen aby mi nic nenaznačil.
Takže zatímco já se doma užírala žárlivostí, v hlavě si malovala katastrofické scénáře a připravovala se na nejhorší, on si lámal hlavu nad tím, jak mě nejvíc potěšit.
Romantika? Možná. Ale taky největší lekce mého života.
Cítím se jako hlupačka
Přiznávám, že mi hlavou proletěla celá škála emocí. Úleva, že mě nepodvádí. Stud, že jsem se v něm tak strašně spletla. Vztek, že se mnou prostě nehrál na rovinu a zbytečně mě stresoval! A hlavně – výčitky.
Neměla jsem mu do toho mobilu lézt. Tohle byla ta zásadní chyba, že? Jenže… kdo by na mém místě jednal jinak? Proč je vždycky ten, kdo šmíruje, za toho špatného, zatímco ten, kdo dává důvod k pochybnostem, zůstává bez viny?
S pravdou ven
Samozřejmě jsem se mu přiznala. Sice velmi opatrně – něco ve stylu „přišlo mi divné, že pořád tajnůstkaříš, tak jsem chtěla vědět, co se děje…“
A víte co? Neurazil se. Jen se zasmál. Řekl, že je rád, že jsem mu to řekla, ale že bych si příště mohla ušetřit nervy i drama a prostě mu věřit.
A měl pravdu.
Ale… už teď vím, že pokud by se můj pocit opakoval, udělám to znovu. Protože někdy prostě potřebujete vědět pravdu. A jestli to znamená vlézt mu do telefonu, tak ať.
Díky Simoně za příběh.
