Článek
Roky jsem dřel jako kůň. Platil účty, staral se jí o pohodlí, nikdy jsem jí neřekl „ne“. Měla všechno – krásný dům, luxusní dovolené, plné skříně hadrů. A já? Já byl ten, kdo jí to všechno financoval. Jenže pak přišel jeden blbý den, jedna výpověď… a najednou jsem byl bez práce. A víte, co udělala moje milující žena? Sbalila si kufry a odkráčela.
Z chlapa lůzrem za pět minut
Nečekal jsem vděčnost za ty předchozí roky. Byla to samozřejmost, chlap se o svoji ženu musí umět postarat. Nečekal jsem ani, že mi bude „utírat slzy“. Ale čekal jsem aspoň nějakou základní podporu. Potřeboval jsem slyšet, že spolu to zvládneme, že je to jen dočasné, že si brzo najdu jinou práci, že všechno bude v pohodě. Jenže místo toho přišel posměch. „A co teď budeš dělat?“ – „Nemůžeš si prostě alespoň něco najít?“ – „Nemám tě živit, doufám.“
Najednou jsem pro ni nebyl muž, ale přítěž. Chlápek, který selhal. Stačil měsíc a už mi dávala najevo, že tohle pro ni není. Že potřebuje „opravdového chlapa“. Takže co udělala? Prásk dveřmi a zmizela.
Láska? Spíš obchodní smlouva
A tak mi to došlo. Láska? Hloupost. Nikdy mě nemilovala a celou dobu to pro ni byl byznys. Moje výplata – to byla ta pravá romantika. A jakmile se kohoutek zavřel, zmizela. Žádné „ve zdraví i nemoci“, žádné „spolu zvládneme všechno“. Jen čistý kalkul: nemáš prachy, nemáš mě.
Říkám si kolik chlapů už takhle pohořelo a kolik žen žije vedle partnera jen proto, že je zabezpečený? A kolik z nich odejde, když se karta obrátí?
Už nikdy nebudu věřit kecům!
Teď vím jedno – už nikdy nebudu tak naivní. Žádná další zlatokopka, žádné další slepé důvěřování. Příště si sakra dobře pro myslím, kdo je vedle mě kvůli mně a kdo jen kvůli tomu, co nosím domů. Protože až příště přijde krize, nechci zase sledovat záda někoho, kdo utekl při prvním problému a vykašlal se na mě.
Děkuji Danovi za příběh.
