Článek
Byl to okamžik, který měl být naplněný radostí. Chvíle, na kterou jsem dřela roky, obětovala čas, spánek i pohodlí. Moje povýšení! Můj malý triumf!, cesta, jak se vymanit z obyčejnosti a dostat se na vyšší level. Ale moji nejbližší mi to nepřály, když jsem novinu oznamovala kamarádkám, které se mnou celé to dvouleté utrpení prožívaly, dostala jsem nečekanou reakci: Studené pohledy, nepřítomné úsměvy a ticho. V ten moment mi to došlo. Nejsou šťastné. Ne pro mě. Nesdílí mou radost. Závidí mi. A to bolelo víc než bych si dokázala představit.
Když se vám nedaří, jste jedna z nich. Jakmile uspějete, jste nepřítel
Dlouhé roky jsme spolu probíraly všechno – vztahy, práci, starosti, pochybnosti. Byly jsme si oporou. Nebo jsem si to aspoň myslela. Ale teď? Teď vidím pravdu. Dokud jste na stejné úrovni, máte kamarádky. Jakmile se začnete zvedat nahoru, přichází závist.
A ta závist není hlasitá. Nemá podobu přímého útoku. Je to mlčení tam, kde měla zaznít gratulace. Je to cukající koutek, když řeknete „povedlo se mi to“. Je to „náhodná“ poznámka o tom, že „to nebylo tak těžké, ne?“. A nakonec dojde i na bokem šeptané pomluvy o tom, „jak jsem asi povýšení dosáhla.“
Jedovaté úsměvy
Řekla jsem to s obrovskou radostí, s jiskrou v očích, čekala jsem aspoň malé „gratuluju“. Místo toho přišly kyselé poznámky:
„No jo, když má člověk známosti…“ – Nemám. Mám jen roky dřiny.
„Mně by to ani nebavilo.“ – Tak proč se tváříš, jako by ti někdo ublížil?
„Tak hlavně, ať ti to vydrží.“ – Jinými slovy, doufám, že brzo spadneš zpátky.
Zůstala jsem tam stát, jako kdyby mě někdo uhodil. Byla to rána, kterou jsem nečekala – protože jsem ji nečekala od těch, kterým jsem věřila.
Závist je jed, který ničí vztahy
Ony mě chtějí mít slabou. Chtějí mě v tom stejném šedém průměru, kde zůstaly ony a kde se můžeme vzájemně litovat, kde můžeme nadávat na svět a říkat si, jak je všechno těžké. Protože když se mi něco povede, znamená to jedno: že mohlo i jim. Jenže to by musely vylézt ze své bubliny, něco riskovat, něco změnit. A to se jim nechce. Takže místo, aby se radovaly se mnou, raději mě vyškrtnou.
Opravdový přítel vám úspěch přeje
Tohle byla hořká lekce, ale potřebovala jsem ji. Opravdoví přátelé se radují, když se vám daří. A ti falešní? Ti se buď odmlčí, nebo vám hodí klacek pod nohy.
A víte co? Nebudu se už omlouvat za svůj úspěch. Nebudu se krčit, abych někomu nepřipadala moc „nahoře“. Kdo to nedokáže unést, ten v mém životě nemá místo. Končím s přátelstvími, která existují jen tehdy, když mám problém. Chci vedle sebe lidi, kteří se mnou budou oslavovat moje vítězství. Protože já bych to pro ně udělala.
