Článek
Flirt s kolegou se ze začátku zdál jako neškodná hra. Trocha vzájemného škádlení, pár úsměvů, občas lehce dvojsmyslná poznámka. Jenže teď mám chuť dát si na dveře ceduli „STOP – tady není tvoje budoucí manželka“ a radši pracovat z domova. Protože on to prostě nepochopil a já se místo normálního pracovního prostředí ocitla ve špatně napsané telenovele, kde hlavní hrdina nechápe, že hlavní hrdinka ho prostě nechce.
Jeden úsměv a hned svatební plány?
Začalo to jako neškodná legrace. Smála jsem se jeho vtipům (většina ani nebyla vtipná, ale snažil se, tak jsem to chtěla ocenit…), párkrát jsme zašli na oběd, občas jsem mu pochválila košili. Byl sympatický, ale nikdy jsem mu nedala žádný jasný signál, že bych o něj měla opravdový zájem. Jenže někde mezi „Máš dnes hezké vlasy“ a „Jaké máš ráda prstýnky?“ se z normálního kolegy stal dotěrný typ, který nechápe, že ne každý flirt musí skončit svatební nocí.
A když jsem mu jasně řekla, že o nic nejde? „Ale ty ses na mě přece smála, bavili jsme se a bylo to super, takže něco určitě cítíš a jen se bojíš!“
Aha. Takže až se příště usměju na pošťáka, rovnou si mě může přidat do rodinného albíčka? Tohle je přesně ten důvod, proč se někdy bojíme být milé – protože někteří muži si myslí, že milá = automaticky zájem.
Ne, fakt nemám zájem! Kolikrát to ještě mám říct?
Nejhorší na tom je, že jsem se ho pokusila odmítnout tak jemně, jak to jen šlo. Řekla jsem, že nejsem připravená na vztah, že mám hodně práce, že mám někoho jiného – prostě klasická výmluva, kterou normální muž pochopí. On ne.
Zkoušela jsem všechno – ignorovat ho, být milá, být odměřená. NIC. Stejně vždycky „náhodou“ přijde do kuchyňky, když si jdu pro kafe. Stejně mě „omylem“ potkává při odchodu z práce. Stejně mi pořád píše zprávy s rádoby vtipnými narážkami.
A když jsem se na něj jednou opravdu ostře osopila? Co myslíte, že se stalo? Začal hrát uraženého.
„Tak promiň, že jsem si myslel, že nejsi jako ostatní holky…“
No, tak víš co? Jsem! A nechci s tebou mít nic společného. Jako ony očividně.
„Hraješ si s city druhých!“
Přesně tohle prohlásil po půl roce svého neúspěšného „dobývání“. To mě fakt dostalo. Najednou jsem byla já ta špatná! Najednou jsem byla mrcha, která mu „dala naději“ a teď ho „jen tak zahodila“. Víte, co je na tom nejvtipnější? Že celou dobu ten vztah existoval jen v jeho hlavě. Už to hraničí se stalkingem. Začaly mi chodit zprávy „A proč jsi dneska byla tak odtažitá?“ nebo „To už se mnou ani nepromluvíš?“. A nejhorší? „Vypadáš dnes unaveně, trápí tě něco? Můžu ti pomoct.“
Ne. Nemůžeš. A hlavně nechci, abys sledoval, jak vypadám!
Flirt v práci? Už nikdy více!
Poučení? Flirt s kolegou je jako hrát s ohněm – vypadá to neškodně, ale když se spálíte, máte co hasit. Pokud vás někdy přepadne chuť zahrát si v práci na femme fatale, pořádně si rozmyslete, jestli vám to stojí za to. Protože některým mužům se prostě nedá vysvětlit, že když žena řekne „ne“, myslí tím opravdu NE. Já v tuhle chvíli přemýšlím, co dál. Už zvažují i výpověď, protože je to extrémně nepříjemné. Na HR si stěžovat jít nechci. Přece jen jsem s ním na začátku flirtovala, takže si za to, tak trochu, můžu sama.
