Článek
Kdo tvrdí, že nikdy neměl chuť podívat se partnerovi do mobilu, ať první hodí kamenem. Já to udělala. A víte co? Nelituju ani minuty. Ten pocit, když držíte v ruce jeho telefon, prsty vás svrbí a máte na dosah pravdu, kterou před vámi možná roky tají. Byla jsem nervózní, ale zvědavost vyhrála. A teď? Jsem ráda, že jsem to udělala, i když jsem se dozvěděla víc, než bych kdy chtěla.
Hra na „dokonalý vztah“
Můj muž byl vždycky milý, pozorný, a když už se hádáme, jsou to jen drobnosti. Ale vždycky mě hlodal ten pocit, že něco nesedí. Často se usmíval, když mu přišla zpráva, a telefon měl pořád u sebe, jako kdyby to bylo zlato. Začala jsem si všímat detailů – zprávy pozdě večer, vypnuté notifikace, a hlavně – nikdy mi neřekl PIN. Když jednou usnul na gauči a jeho mobil ležel vedle něj, rozhodla jsem se.
Našla jsem přesně to, čeho jsem se bála
První zpráva byla od nějaké „Kamči“. „Až děti usnou, zavolej.“ Další byly od „Petra z práce“, který evidentně řešil něco, co s pracovním rozvrhem nemělo nic společného. A nakonec fotky – ne moje, ale nějaké neznámé slečny, co na nich pózovala v negližé. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo mu ten mobil rovnou omlátit o hlavu.
„Sklapni, nemáš právo mě šmírovat!“
Když jsem ho konfrontovala, přišel klasický scénář. Hysterický výbuch, že jsem narušila jeho soukromí, a pak otočka – že si za to vlastně můžu sama. „Ty už se ani nesnažíš být hezká, co se divíš?“ řekl, a to mě dorazilo. Takže problém není jeho chování, ale fakt, že jsem ho odhalila? To si snad dělá legraci!
Zrada, kterou neodpustím
Proč tohle píšu? Protože každý, kdo má podezření, má právo vědět, na čem je. Máte to ve svých rukách. Nemusíte čekat, až vám to ten druhý přizná, protože šance je, že nikdy nebude mít koule to udělat. Ano, je to invaze do soukromí. Ano, možná pak už nejste dokonalí. Ale jestli někdo hraje dvojí hru, měl by nést následky. Já se rozhodla a on buď změní svůj přístup, nebo balí kufry. A víte co? Ať už to dopadne jakkoli, jsem teď klidnější. Protože teď konečně znám pravdu.
