Článek
Sotva u ní jen překročím práh, už cítím napětí a blížící se problém. Její pohled mě sjede od hlavy k patě a ústa se jí roztáhnou do úsměvu, co má podstatně blíž ke škodolibosti než vřelosti. „Tak co, jak to jde, drahoušku? Máš už v plánu dát mému synovi dítě, nebo to na něj budeš hrát věčně?“ Jo, přesně tak začíná každá návštěva u mé tchýně. A můj muž? Mlčí. Jako vždycky.
Tchyně s patentem na pravdu
Tohle není rodinná pohoda. Tohle je aréna, kde se hraje jen podle jejích pravidel. Všechno, co udělám, je špatně. Jak vařím, jak uklízím, jak se oblékám. Ona ví nejlíp, jak bych měla žít svůj život, a dává mi to najevo s takovou nenápadnou krutostí, že by z toho byl jeden zralý na terapii, já už z ní prostě nemůžu.
„Já jen říkám, že žena by měla být taková ta kotva. Domov by měl být pro chlapa bezpečný přístav,“ hlásí na mě, zatímco dává mému muži třetí porci její slavné svíčkové, protože „doma se asi pořádně nenají.“
Manžel na vedlejší koleji
A můj muž? Mlčí. Sedí, žvýká, občas hodí nervózní pohled mezi nás dvěma, jako by čekal, že se to vyřeší samo. Protože tak to dělá vždycky – strká hlavu do písku a doufá, že to prostě přejde. Jenže já už nemůžu být ta, co všechno přejde. Kde je ten chlap, co mě miloval a sliboval, že mě bude bránit? Vypadá to, že zůstal někde před obřadní síní a já si vzala někoho jiného.
Bouchla jsem do stolu
Při další „rodinné“ večeři to bouchlo. Doslova. „No tak, drahá, kdy se konečně naučíš vařit něco pořádného? Můj syn je zvyklý na jiný standard,“ prohlásila s tím svým sladkým úsměvem, ze kterého mě bolí zuby i žaludek. V tu chvíli jsem bouchla do stolu tak, že se otřásla i její váza s umělými květinami. „Dost! Už dost!“ zakřičela jsem.
„Tady a teď končí tvoje věčné rýpání. A ty,“ otočila jsem se na svého manžela, „si musíš vybrat. Buď se postavíš za mě, nebo jsi mámin chlapeček. Ale já už dál nebudu její boxovací pytel!“ V místnosti bylo takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík.
Ultimátum bylo potřeba
Ano, řekla jsem to. Protože když člověk mlčí, toxičtí lidé si myslí, že můžou pokračovat. Ne, nemůžou. A jestli si můj manžel myslel, že si dál budu hrát na hodnou holčičku, která všechno vydrží, tak se šeredně spletl. Rodina je o respektu. A to, co jeho matka předvádí, je čiré ponižování.
Jak to dopadlo?
Když Markéta tenkrát bouchla do stolu, nebyla si jistá, na kterou stranu se Ivan postaví, ale dopadlo to dobře. Manžel se konečně vzpamatoval. „Postavil se za mě a tchyně dostala jasné mantinely. Žádné další jedovaté poznámky, žádné rýpání. A jestli jí to vadí? To je mi jedno. Nejsem tady proto, abych se zalíbila jí. Jsem tady proto, abych žila svůj život. A pokud to někdo nechápe, tak ví, kde jsou dveře,“ zakončila své vyprávění.
