Článek
Rodina má být bezpečné místo. Opora. Ale co když vás zradí ti, od kterých to nejmíň čekáte? Můj švagr si ke mně dovolil něco, co absolutně neměl. A když jsem se svěřila manželovi, jeho reakce mě šokovala ještě víc než švagrovo chování.
Začalo to nevinně
Nejdřív to ze strany švagra vypadalo jako běžné komplimenty, které člověk slýchá i od cizích lidí. „Máš pěkné šaty,“ nebo „Jsi tak milá, brácha má štěstí.“ Normální konverzace, která mi přišla lichotivá a nic nepříjemného jsem na ní nevnímala. Ale pak se to začalo měnit. Švagr se najednou začal chovat jinak. Zíral na mě déle, než bylo vhodné, a jeho komentáře pomalu začaly přecházet veškeré hranice.
„Ty jsi tak úžasná, kdybys byla moje žena, nosil bych tě na rukou,“ pronesl jednou, když jsme zůstali chvíli sami. Nejdřív jsem myslela, že se snad přeslechla. Jenže to nebyl jednorázový přešlap. Během dalších týdnů mi začal psát zprávy – něco mezi lichotkami a návrhy, které byly čím dál odvážnější.
Říkala jsem si, kde bere tu drzost. Ale nechtěla jsem vyvolávat konflikt a tak jsem mlčela a jen jsem ho ignorovala.
Když přešel k činu, bylo to už moc
Na jedné rodinné oslavě jsem ho potkala v kuchyni. Byli jsme tam sami. Přistoupil ke mně a jeho výraz jasně říkal, že to, co se chystá udělat, co už nepůjde vzít zpátky a ani dál přehlížet. „Kdybys byla moje,“ začal a jeho ruka se ke mně přiblížila až příliš blízko, „choval bych se k tobě o tolik líp než brácha.“
„Přestaň!“ okřikla jsem ho a ucukla. Měla jsem chuť mu jednu vrazit, ale ovládla jsem se. Bylo jasné, že tohle už nemůžu ignorovat.
„To je nesmysl!“
Ten večer jsem si sedla s manželem a všechno mu řekla. Myslela jsem, že bude šokovaný, rozzuřený, že se mě zastane a bála jsem se, aby se se švagrem nepoprali. Ale realita byla úplně jiná. To, co mi řekl, mě zlomilo.
„Tohle by můj brácha nikdy neudělal,“ vyhrkl hned. „Myslím, že sis to nějak špatně vyložila.“
„Špatně vyložila?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Řekl mi přímo do očí, že by se ke mně choval líp než ty, a dokonce na mě sáhl“
Manžel jen pokrčil rameny. „Hele, možná to byla sranda. Nebo… možná jsi mu něco naznačila?“
V tu chvíli mi spadla čelist. „Naznačila?! Já snad za ním chodím s tím, že chci jeho oplzlé řečičky? To si děláš srandu!“
Podle manžela jsem problém!
Manžel neustoupil. „Nafukuješ to. Je to rodina. Brácha tě má prostě rád, možná to špatně formuloval. Nech to být.“
Nech to být? Jak můžu nechat být něco, co překročilo všechny hranice? Ale to už jsem byla v jeho očích nejen přecitlivělá a vztahovačná, ale snad i viník, který „rozvrací rodinu.“
„Takže když se k tvé ženě někdo chová nevhodně, je to v pořádku, protože je to tvůj bratr?“ zeptala jsem se ho přímo.
„Je to rodina,“ zopakoval manžel. „Tady se problémy neřeší tak, že se všechno hned dramatizuje.“
Rodina, nebo já?
Od té chvíle už naše manželství není to, co bývalo. Jak můžu věřit muži, který mě ani nevyslechne? Který postaví vztah ke svému bratrovi nad city k vlastní ženě? A švagr? Ten se dál chová, jako by se nic nestalo.
V hlavě mi navíc neustále rezonuje manželova věta: „Je to rodina.“ Ale co já? Nejsem snad taky jeho rodina? Neměla bych být jeho priorita já?
Začínám si říkat, že zůstávat s někým, kdo mě nepodpoří v tak závažné situaci, je nesmysl. Jak mám být s někým na koho se nemůžu spolehnout. A i když bude těžké to všechno rozbít, jedno vím jistě – moje pocity si zaslouží respekt. A já taky.
