Článek
Nikdo není dokonalý. Ani já, ani on. Ale když mi můj vlastní manžel klidně oznámil: „Stydím se za tebe,“ něco ve mně se zlomilo.
Nevím, co čekal, že se stane. Možná, že se stáhnu, začnu se omlouvat, budu se snažit změnit, abych se mu zase „líbila“. Ale to se nestalo. Místo toho mi hlavou běželo jediné: Takhle se přece nemluví s někým, koho milujete.
Za co přesně se vlastně stydíš?
Samozřejmě jsem chtěla vědět důvod. A odpověď? „Jsi moc výrazná. Moc se směješ. Moc mluvíš. Moc si stojíš za svým.“
Aha. Takže problém není v tom, že dělám něco špatně. Problém je v tom, že nejsem dost tichá, dost nenápadná, dost poddajná. Jinými slovy – nejsem taková, jakou by si mě přál mít.
To bolelo. Protože když si někoho berete, očekáváte, že vás přijme takovou, jaká jste. Ne že vás bude časem chtít „opravovat“.
Takhle to dál nejde
Neřekla jsem mu hned, co si myslím. Musela jsem si to sama v sobě srovnat a potřebovala jsem čas. Ale jedna věc mi byla jasná hned: Už nikdy se nebudu snažit zapadnout do představy někoho jiného o tom, jaký bych podle něj měla být.
Možná si myslel, že mě ta věta donutí se změnit. Vlastně jsem o tom přesvědčená. Ale opak byl pravdou. Uvědomila jsem si, že pokud se za mě opravdu stydí, není to můj problém. Je to jeho problém.
A co teď?
Nečekejte žádný dramatický rozchod nebo hádku století. Jen jsem mu jasně řekla, že se nikdy nebudu omlouvat za to, jaká jsem. Pokud mě nedokáže po letech vztahu přijmout takovou, jaká jsem, pak si musí rozmyslet, co vlastně chce. A pokud to nejsem já, půjdeme si každý svou vlastní cestou.
A víte co? Neměl, co by mi na to řekl.
