Článek
Na svůj druhý porod nikdy nezapomenu. Ne kvůli nejkrásnějšímu životnímu zážitku, když se mi narodilo drué dítě, ale kvůli tchánovi, který to dokázal celé zničit. Zatímco já v náručí držela naše druhé dítě a měla pocit, že jsem právě stvořila zázrak, tchán se tvářil, jako kdyby někdo umřel. Podíval se na mého muže, zakroutil hlavou a pronesl:
„No… selhal jsi.“
Řekl to vážně. Klidně. Jako kdyby oznámil fakt. A můj muž? Mlčel.
Další holka? Selhání!
Než se nám narodilo druhé dítě, tchán neustále narážel na to, že teď už to musí být kluk. Už při první dceři skřípal zuby, ale „tak co, první pokus, to se dá přežít“. Teď už ale čekal „opravu chyby“. A místo toho? Další „zbytečná“ holka.
Když jsem si to později přehrávala v hlavě, došlo mi, že mu vlastně vůbec nešlo o naše dítě. Nešlo mu ani o to, aby bylo zdravé, šťastné nebo milované. Jediné, co ho zajímalo, bylo pohlaví. A když nesedělo do jeho představy, prostě to pro něj bylo špatně. Chyba. Neúspěch. Selhání.
A tohle, přátelé, bylo poprvé, kdy jsem v sobě ucítila čistou nenávist.
Tohle není zákaznická reklamace!
Víte, co je na tom nejhorší? Můj muž se ani nebránil. Jen sklopil hlavu, pokrčil rameny, něco zamumlal a šel si dát panáka. Žádné „Tati, tohle neříkej“. Žádné „Moje dcery jsou úžasné a nikdo mi nebude říkat, že jsou špatně“.
Ne. Místo toho ticho. Mlčky přijal ten odsudek.
A já? Cítila jsem, jak se mi v těle vaří krev. Tohle není žádná zákaznická reklamace, kde tchán dostal „jiné zboží, než si objednal“. Tohle je dítě! Živý člověk! Naše dcera! A on měl tu drzost říct, že jsme ji „vyrobili špatně“?
Kde jsme to sakra?!
Tcháne, podívej se do zrcadla
Při další rodinné sešlosti to přišlo znovu. Tchán se zase začal tvářit, jako že mu celý svět ublížil, protože „v rodu teď nebude pokračovatel“. Tak jsem vstala, podívala se mu zpříma do očí a řekla:
„Víš co? Jestli tady někdo selhal, tak jsi to ty.“
Ticho. Ledová atmosféra. Manžel zbledl, tchyně zalapala po dechu. Ale mně to bylo jedno. Nebudu mlčet, když někdo pohrdá mými dětmi jen proto, že nemají pindíka.
Moje dcery nejsou omyl
Jsem hrdá máma dvou nádherných, chytrých a silných holčiček. A víte co? Je mi úplně fuk, co si o tom myslí můj tchán nebo kdokoliv jiný. Když ho netěší jeho vlastní vnučky, tak je ubožák. A já už se nebudu snažit, aby se mu něco líbilo. Protože on pro mě neexistuje. A manžel? No… uvidíme. Možná jednou pochopí, že když si vybral mlčení, vybral si stranu. A ne tu správnou.
