Článek
Školní jídelna. Šum hlasů, cinkání příborů, obvyklý chaos. Většina dětí do sebe hází oběd, aby mohly co nejdřív zmizet. Ale u jednoho stolu se čas zastavil. Malý kluk se dívá na svůj talíř s odporem, jako by na něm ležela nějaká radioaktivní hmota. Už teď ví, že to do sebe nedostane. Jenže taky ví, že nemá na výběr.
Nad ním stojí učitelka. Přísný pohled, ruce založené na hrudi. „Dokud to nesníš, neodejdeš.“ Hlas nekompromisní, postoj pevný. To není žádná prosba. To je rozkaz.
Chlapec polkne naprázdno. Zkusí protestovat: „Já už nemůžu…“ Jenže to je chyba. Teď to teprve začíná. Učitelka spustí obvyklou mantru. „Co by za tohle jídlo daly děti v Africe!“ „Tohle je plýtvání!“ „Nejsi rozmazlený?“ Kolem se ozývají tiché posměšky spolužáků, kteří už dávno dojedli a teď pozorují jeho ponižující boj s talířem.
A tak bere první sousto. Nedokáže polknout. Žaludek ho zrazuje, hrdlo se svírá, ruce se třesou. Ale ví, že nemůže jinak. Slzy má na krajíčku, ale spolyká je stejně jako to sousto, které se mu znechuceně zarývá do paměti. A ani netuší, že tahle chvíle ho poznamená na celý život.
Jídlo jako trest? V některých školách stále běžná realita
Možná si myslíte, že takové praktiky už dávno zmizely. Že dnes už děti nikdo nenutí dojídat každé sousto. Že už se nehrají tyhle odporné psychologické hry. Omyl.
Pořád existují učitelé, kteří věří, že „se všechno musí dojíst“. Pořád se děti terorizují pravidlem, že nesmí opustit stůl, dokud jejich talíř nebude prázdný. Pořád se používají stupidní argumenty o tom, jak je jídlo drahé, jak by za něj jiné děti daly nevím co. Pořád se v dětech systematicky ničí přirozený vztah k jídlu.
Výsledek? Děti se učí jídlo vnímat jako nepřítele. Jako trest. Jako něco, co se do nich musí nacpat násilím, i když jejich tělo křičí „NE“. A pak se divíme, proč v dospělosti bojují s poruchami příjmu potravy, proč si vyvíjejí odpor k jídlu, proč mají úzkosti spojené s obyčejným obědem.
„My jsme to taky zažili a jsme v pohodě!“
Teď přijde klasika, kterou většina takových „nutičů“ argumentuje. „Taky nás do jídla nutili a přežili jsme to!“ Jasně. Ale otázka zní: Jste fakt v pohodě?
Kolik z vás má dodnes podivné stravovací návyky? Kolik z vás nesnese určité jídlo, protože vám ho v dětství někdo cpal do krku? Kolik z vás se dodnes přejídá jen proto, že vám v dětství říkali, že talíř musí být prázdný?
Tohle není o tom, že dnešní děti jsou rozmazlené. Tohle je o tom, že některé výchovné metody jsou prostě špatné. A tohle je jedna z nich.
Z dítěte s traumatem vyrostl dospělý, který bojuje s jídlem každý den
Ten chlapec, co kdysi seděl nad talířem a plakal? Už dávno není dítě. Je z něj dospělý, který se děsí každého oběda.
Každé sousto je boj. Každý pohled na talíř vyvolává vlnu úzkosti. Každý rodinný oběd je stres. Pořád se v něm ozývá ten hlas: „Dokud to nesníš, neodejdeš.“
A není jediný. Tisíce lidí mají stejné zkušenosti. Ale málokdo si je spojí s tím, co se dělo v dětství.
