Článek
Učitelé by měli mít v naší společnosti nezastupitelnou roli. Měli by to být ti, kteří pomáhají dětem získat vzdělání, učí je základním hodnotám a provázejí je při dospívání. A také ti, kteří jsou autoritou, vzorem a oporou. Jenže, co když tito „vychovatelé naší budoucnosti“ sami selhávají? Co když místo toho, aby dětem pomáhali vyrůst v sebevědomé a slušné jedince, je táhnou ke dnu svou frustrací, neschopností a absolutním nepochopením svého poslání?
Vyhoření nebo ztráta empatie?
Před pár dny jsem náhodou vyslechla rozhovor dvou učitelek, kde si jedna vylévala srdce a druhá jí přizvukovala. Vyprávěla jí, jak ji štvou děti. Vadí jí, když jsou hlučné a projevují se, ale štvou ji i tehdy, když mlčí a jen bezhlesně koukají do mobilů. Vytáčí ji děti, které se neumí v školce, a dokonce i matky, které „odkládají“ jedináčky do školek, protože si chtějí doma „v klidu vypít kafíčko“. A prý je to vyčerpávající, protože učitelky pak musí pracovat.
A teď se na chvíli zastavme. Co přesně je to za argument? Jaký mají učitelky problém s tím, že dělají práci, za kterou jsou placené? A ještě ke všemu za velmi slušný plat. Učitelka v mateřské škole si dnes vydělá kolem 37 000 korun měsíčně, plus benefity v podobě odměn, příspěvků na penzijní spoření, delších dovolených a stravenek. To je přece dost solidní kompenzace za práci, která má být – dovolím si říct – posláním. Nebo snad ne?
Frustrace místo podpory
Kde se bere ta nepochopitelná nenávist vůči dětem? Vždyť do školky chodí malí človíčci, kteří často teprve objevují svět. Ano, někdo potřebuje pomoc s bundičkou, jiný neumí zavázat tkaničku. Ale od čeho jiného tam vlastně paní učitelky jsou? V tom, že dítě potřebuje čas a podporu, není žádná lenost ani neschopnost. Je to proces učení, ke kterému mají pedagogové děti vést.
Jenže místo pomoci si některé „učitelky“ vybíjí své frustrace a nespokojenost ze života právě na dětech. Řev, zesměšňování, ponižování, výčitky. Jaký příklad takové jednání dětem dává? Co je naučí člověk, který má sám problém ovládat své emoce? Jak mají děti budovat své sebevědomí, když je učitelka, která jim má být oporou, jen sráží?
Psychotesty jsou nutnost
Jestli mě něco fascinuje, pak je to fakt, že učitelé nemusí procházet pravidelnými psychologickými testy. Nikdo neověřuje, zda jsou mentálně a emocionálně způsobilí pracovat s dětmi. A přitom právě tohle je v jejich práci naprosto klíčové. Nikdo učitele nenutí, aby svou profesi vykonávali. Pokud na to nemají – a tím myslím jak odborně, tak psychicky – nemají u dětí co dělat.
Nejde o to, že práce učitelů je snadná. Není. Ale každá profese má své nároky. Pokud řidič autobusu selže, ohrozí životy. Pokud selže učitel, poznamená dětskou duši na celý život. A to je možná ještě nebezpečnější.
Moc nad těmi nejzranitelnějšími
Možná je na čase přestat si nalhávat, že většina učitelů jsou dobré duše. Z mé vlastní zkušenosti – a věřím, že nejsem sama – byla naprostá většina učitelek, které jsem jen nevyrovnané hysterky, které s dětmi vedly boj. Užívaly si moc nad těmi nejmenšími, kteří se nemohli bránit. Možná to zní tvrdě, ale bohužel to není daleko od pravdy. O to víc je třeba si vážit toho 1 %, které chápe svou práci jako skutečné poslání.
To jsou ti, kteří dokážou děti motivovat, rozvíjet jejich zvídavost a sebevědomí. Chápou, že děti se učí příkladem a chovají se podle toho.
Je čas na změnu
Nastal čas udělat v tomto systému pořádnou čistku. Učitelé by měli začít pravidelně prokazovat svou způsobilost – nejen znalostmi, ale také psychickou odolností a láskou k dětem. A pokud někoho jeho povolání štve tak moc, že si na dětech vybíjí vztek, měl by zkrátka jít dělat něco jiného. Protože práce s dětmi není o kafi a pohodlí. Je to o formování naší budoucnosti. A to nemůžou dělat lidé, kteří v tom nevidí smysl.
