Článek
V den jeho pohřbu jsem si ráno udělala kávu, otevřela notebook a šla normálně pracovat. Žádné černé šaty, žádná kytka, žádná kostelní show. Zatímco rodina hrála divadlo „posledního rozloučení“, já jsem si poprvé v životě vybrala sebe místo role „hodné dcery“.
Telefon mi vibroval celý den:
„Opravdu nepřijdeš?“
„Je to přece tvůj táta.“
„Jednou toho budeš litovat.“
Ne, nebudu. Jediné, čeho lituju, je, že jsem se s ním nepřestala vídat daleko dřív.
Otec jen na papíře
Na rodném listě – otec. V reálu – člověk, který mi tak rozmlátil dětství, že si z něj dodnes vytahuju střepy. Alkohol, urážky, tichý pohrdavý pohled, výbuchy kvůli blbostem. Ten typ chlapa, co po každé ráně pronese: „Jsem holt výbušnej, ale víš, že tě mám rád.“
Nevěděla.
Nevzpomínám si na obejmutí. Zato přesně vím, jak znělo: „Neřvi, nebo ti dám důvod.“ Pamatuju si, jak jsem chodila po bytě po špičkách, jen aby „táta neměl důvod vyletět“. Vždycky si ale nějaký našel.
Smrt z něj neudělá svatého
Jakmile umřel, rozjela se rodinná PR:
„Nebyl dokonalý, ale byl to tvůj táta.“
„Měl to těžké v dětství.“
„Teď už na to koukej s nadhledem.“
Ne. Smrt není guma. Všechno, co udělal, žije dál – ve mně. V úzkostech, strachu ozvat se, reflexu omlouvat se i za to, že dýchám. To, že ho zakopali, neznamená, že se zakopalo i to, co ze mě udělal.
Když mi říkali „máš tam jít kvůli sobě, uzavřít to“, mysleli tím ve skutečnosti: pojď nám pomoct zamést to pod koberec. Jenže já to uzavřela ve chvíli, kdy jsem si dovolila říct: nechci tě ve svém životě.
Nešla jsem tam kvůli sobě
Neúčast na pohřbu nebyla pomsta. Byla to ochrana. Před dalším kolem lží. Před farářem, který by z něj udělal „milujícího otce“, a příbuznými, kteří by se tvářili, že „to nebylo tak hrozné“.
Bylo.
Nemám povinnost stát u rakve někoho, kdo mě celý život psychicky rozmělňoval. Nemám povinnost postavit se k němu jen proto, že „v rodině se to tak sluší“.
Rodina mi celý život vzkazovala: „Vždyť ti nic tak hrozného neudělal.“ Podle jejich měřítek je asi hrozné jen to, co zlomí kost. To, co láme člověka zevnitř, se pořád schovává pod „byl přísný, no a co“.
Odpouštět někomu, kdo nikdy nelitoval? Ne, díky
„Musíš mu odpustit,“ slyšela jsem.
Nemusím. Odpuštění není povinnost, je to volba. A odpustit někomu, kdo nikdy neřekl „ublížil jsem ti“, není šlechetnost, ale popření sebe sama.
Odpustila jsem sobě, že s ním nechci mít nic společného. Že nejsem dcera podle jejich manuálu. Že jsem si dovolila odejít a nevrátit se ani jako kompars na pohřbu.
Jemu neodpouštím nic. Ne proto, že bych se chtěla topit v nenávisti, ale proto, že on by si z odpuštění udělal další alibi. Byl by schopný snad i z toho hrobu vstát a říct mi, že jsem přecitlivělá.
