Článek
Sedím v novém bytě, kde ještě nemám ani záclony. Každá koruna je teď znát. A když jsem rodiče požádala o pomoc, třeba jen formou bezúročné půjčky, zůstali absolutně bez zájmu. Prý si mám víc „vážit peněz“, „žít podle svých možností“ a hlavně „naučit se postarat sama o sebe“. V překladu: žádné peníze nedostaneš.
Oni měli všechno, já mám jen splátky
Rodiče vyrůstali v době, kdy byt stál pár set tisíc a pozemky se prodávaly za hubičku. Dům postavili, když bylo všechno levnější, mzdy rostly a inflace hypotéku „sežrala“ během pár let. Ale dnešní realita? Pokud si nevezmu hypotéku na 30 let, bydlet prostě nebudu. A i na tu potřebuji vlastní zdroje.
Ale vysvětlujte to lidem, kteří se tváří, že mladí dnes rozhazují za „kafe a dovolené“, a proto na bydlení nemají. Ne. My na něj nemáme, protože ceny jsou mimo realitu. A protože rodiče, kteří by mohli pomoct, radši jedou na třetí dovolenou ročně.
Rodinná soudržnost? Jen když se to hodí
Když potřebovali hlídat psa, byla jsem tady. Když bylo potřeba pomoct s vyklízením sklepa, dělala jsem, jako bych měla vlastní stěhovací firmu. Ale když jednou v životě já řeknu: „Pomozte mi překlenout tuhle fázi,“ nastane ticho.
A právě to bolí nejvíc. Ne ty peníze, ale ta neochota. To, že jejich dcera tahá třicet let splátek sama, jim nevadí. Ale nápad, že by sáhli do svých úspor? To je prý drzost.
Sobectví maskované jako výchova
Jsem unavená z toho, jak se všechno balí do řečí o „odpovědnosti“ a „zdravé výchově“. Jako by odmítnutí pomoci bylo nějaká životní lekce. Není. Je to pohodlné alibistické sobectví.
Moji rodiče nejsou chudí. Jen si zvykli, že dávají, když chtějí, a ne když druzí potřebují. A že si radši nechají peníze na nový zahradní altánek, než aby pomohli vlastní dceři s bezpečným bydlením.
Tak jo, poradím si sama
Jo, jasně. „Poradím si sama.“ Už jsem si poradila se školou, prací i domácností. Tak si poradím i s tím, že mi rodiče v klíčovém momentu ukázali záda. Ale jedno jim rozhodně nezapomenu: že když jsem je opravdu potřebovala, vybrali si sebe.
