Článek
„Buď hodná. Pomáhej. Neodmlouvej. A hlavně se snaž.“ Celé moje dětství bylo jedno nekonečné předvádění, co všechno dokážu a nikdy to nestačilo. Na vysvědčení samé jedničky? „To je samozřejmost.“ Úspěch v práci? „A kdy budeš mít pořádnou?“ Vztah, který mi konečně dává smysl? „Toho chlapa si nezasloužíš.“ Láska byla podmíněná. Vždycky. A čím víc jsem se snažila, tím méně jsem dostávala.
Jednoho dne mi to prostě došlo. Když mi máma mezi řečí řekla, že „jsem jim k ničemu, že jen beru a nic nevracím,“ něco ve mně prasklo. A už se to nedalo slepit.
Největší zrada? Přijde od těch, kteří vás měli chránit
Rodiče by vás měli podržet. Měli by být ti, ke kterým se můžete vrátit, když padáte. Jenže co když jsou to právě oni, kdo vás sráží nejvíc?
Když jsem se po rozchodu psychicky složila, otec mi řekl: „Když sis neuměla udržet chlapa, tak si za to můžeš sama.“ A matka dodala: „Na co sis myslela, když sis brala toho blbečka?“ Bolelo to. Protože to nebyli cizí lidi na ulici. To byli ti, co mi dali život. A teď se mi vysmívali, když se mi rozpadal život.
Začala jsem si všímat, kolik rozhodnutí v mém životě bylo dělaných jen kvůli nim. Studium, které mě nebavilo, ale „vypadalo dobře“. Práce, kterou jsem nenáviděla, ale „měla jsem jistotu“. Vztahy, do kterých mě tlačili, i když mi v nich bylo mizerně. Protože „biologické hodiny tikají“.
Zrušit rodiče? Ne. Zrušit přístup.
Ne, nevymazala jsem je z matriky. Ale z mého každodenního života ano. Přestala jsem zvedat telefony, odpovídat na jedovaté zprávy, jezdit na návštěvy, kde se jen hodnotí, kritizuje a srovnává.
A je mi líp.
Mám klid. Konečně slyším svůj vlastní hlas. Můžu si dovolit mít názor, bez strachu, že mě roztrhají jako smečka. Začala jsem tvořit. Cítím se svobodněji. Dýchám.
A i když to zní krutě – chybí mi míň, než bych čekala.
Nejsou svatí. Jsou jen lidi. A někdy zatraceně zlí.
Ne každý má rodiče, kteří by si zasloužili oslavu na Den matek a otců. Někdy máte prostě smůlu. A ne, krev není víc než voda. Vztahy se budují, ne vyžadují.
Nikdo nemá právo vás deptat, ponižovat a lámat, jen proto, že vás přivedl na svět. A vy máte plné právo říct: DOST.
Tak jsem řekla. A nestydím se za to.
