Článek
Když vás starý člověk požádá o pomoc, nemáte na výběr. Nezáleží na tom, že táhnete vlastní věci, bolí vás záda, jste po dvanáctce nebo vám ujel spoj. V tu chvíli se z vás stává automat s úsměvem a fyzickou silou. Odmítnout? Společensky nepřijatelné. A jestli to uděláte, připravte se. Otevřete stavidla hněvu. Já jednou odmítla. Jednou. A zažila jsem veřejný lynč.
Nejdřív prosba, pak lynč
Byla to starší paní, v šusťákové bundě, s igelitkou plnou zeleniny a nevyžádaných očekávání. „Slečno, pomožte mi to odnést domů, mám to jen kousek,“ znělo mile. Jenže já byla po práci, s těžkou kabelkou, s hlavou plnou restů, s energií na nule. A tak jsem řekla: „Promiňte, dneska ne, nezvládnu to.“
A pak to přišlo. „No jasně, to je ta vaše dnešní mládež. Všechno byste chtěli, ale pomoct, to ani náhodou. To je ostuda! Co to vychovali za generaci!“ Začala se otáčet na lidi kolem. A někteří souhlasně přikyvovali. Prý jsem drzá, prý nemám úctu, prý jednou budu taky stará.
Povinnost být andělem
V tomhle státě se z mladších lidí stali neplacení osobní asistenti starších ročníků. Automaticky se čeká, že budeme vstávat, podávat, nosit, zařizovat. A nejde jen o pomoc – jde o poslušnost. O to, abyste neměli vlastní potřeby. V očích některých seniorů se musíte rozkrájet. A když ne? Jste mrchy.
Nikoho nezajímá, že i my máme špatné dny. Že jsme přepracovaní, bez nálady, s vlastní bolestí. Mladí přece mají sílu. Tak ji použijte. Hned. Bez řečí. A s úsměvem. Protože jakmile jednou odmítnete, spustí se salva morálních soudů.
To není úcta. To je vydírání
Ano, úcta ke stáří má smysl. Ale nesmí být jednostranná. Respekt není to, že se mladý člověk musí přetrhnout. Respekt je i to, že senior pochopí, že NE je taky odpověď. A že nikdo nemá právo vás kvůli tomu veřejně urážet.
Úcta se nedá vynutit. A laskavost není povinnost. Měla jsem toho dne dost. A místo pochopení jsem dostala nálož slov, která by mi nikdo v mém věku do očí neřekl – kdybych nebyla „nevděčnice, co nepomohla babičce“.
Jednou budeš taky stará
Jo, budu. A doufám, že nebudu jako ona. Že nebudu čekat, že mi celý svět bude dlužit pozornost jen proto, že jsem stará. Že nebudu morálně vydírat lidi na ulici, když mi nepodrží dveře.
Tahle společnost uctívá seniory jako nedotknutelnou vrstvu. Ale přitom zapomíná, že i mladší mají své limity. A když řeknu „ne“, neznamená to, že jsem bezcitná. Znamená to, že jsem člověk. A mám právo nebýt vždycky k dispozici.
