„A vy se hrnete kam?“ usadila sestra seniorku, co chtěla předbíhat

Stačí si sednout do čekárny, do tramvaje nebo na úřad a dřív nebo později se s tím setkáte taky. Věta vyslovená nahlas, nebo aspoň v očích: „Já už mám věk, tak můžu.“ Jenže stáří není kouzelný průkaz, který vás staví nad ostatní. Ano, je třeba pomoci lidem, kteří to opravdu potřebují – těm, kteří sotva chodí, kteří jsou nemocní, kteří mají viditelné omezení. Ale často jde jen o drzost a pocit, že věk automaticky znamená přednost.

Nikdo z nás nečeká rád. Každý by nejradši všechno vyřídil okamžitě. Ale fronta je způsob, jak nastolit pořádek. Každý má svůj čas, každý má své místo. Jenže jakmile někdo začne pravidla porušovat, rozpadá se to. Pokud seniorka předběhne deset lidí, co má říct maminka s nemocným dítětem? Nebo muž, který jede rovnou z noční směny k lékaři? Mají snad menší právo, protože jim není sedmdesát?

Mluvíme o úctě ke stáří – a právem. Jenže úcta nemůže fungovat jednostranně. Jestliže mladí mají respektovat starší, pak je fér, aby i starší respektovali mladší. To, že vám přibyly roky, není omluva pro bezohlednost. Úcta se nevymáhá, úcta se zasluhuje. A když si někdo myslí, že jeho věk je univerzální vstupenka k přednostem, je to cesta k tomu, aby se kolem něj začali lidé spíš otáčet zády než projevovat obdiv.

„A vy se hrnete kam?“ – věta, která vypadala drze, ale byla přesná. Řekla nahlas to, co si ostatní jen myslí: že pravidla nejsou guma, která se přizpůsobí podle toho, kdo má zrovna chuť předběhnout. Že trpělivost není záležitostí věku, ale charakteru. Že i starší člověk má povinnost respektovat své okolí a pravidla, stejně jako každý jiný. A že není nic špatného na tom, připomenout mu to, i když to zabolí.

Je obrovský rozdíl mezi tím, když se někdo skutečně potřebuje dostat dopředu – protože mu hrozí, že zkolabuje a tím, když to někdo dělá z pouhého pocitu nadřazenosti. Pak se totiž úcta k věku mění v nástroj bezohlednosti. A to je ten moment, kdy ji lidé přestávají vnímat jako samozřejmost a začínají o ní pochybovat.