Článek
Tohle už není nevděk. Tohle je facka. Je mi sedmdesát, celý život jsem makala, šetřila, nejedla, když děti chtěly značkové boty. A teď, když sedím v malém bytě sama, slyším od vlastních dětí větu, která mě bolela víc než všechna mlčení, výčitky a opuštěné svátky dohromady:
„Mami, my bychom přijeli, ale víš co, benzín je drahej. Když něco přispěješ, tak se domluvíme.“
Když jsem to slyšela poprvé, myslela jsem, že špatně slyším
Volala dcera. Jako obvykle po třech týdnech. Mezi prací, školkou, nákupem a manželem. Už ani nezakrývá, že volá z povinnosti. Ale tentokrát nezazněla jen obvyklá výmluva. Tentokrát jsem dostala rovnou cenovku.
„Hele, když přihodíš sedm stovek, tak bychom třeba v neděli zajeli.“
Jako kdybych byla taxík. Jako kdyby moje láska měla ceník. A hlavně – jako kdybych jim byla na obtíž.
Celý život jsem dávala. A pořád mám dávat dál?
Dceři jsem hlídala děti, když si stavěla dům. Synovi jsem pomohla splatit leasing, když měl po rozvodu holý zadek. Kupovala jsem jim výbavičky, hradila tábory, vymýšlela dárky. I teď, z důchodu, jim každé Vánoce dám obálku.
A teď?
Když chci, aby si se mnou dali kafe, musím vytáhnout peněženku.
A víte, co mě bolí nejvíc?
Ne to, že by ty peníze potřebovali. Vím, kolik berou. Vím, že jedou dvakrát ročně na dovolenou. Vím, že si objednávají jídlo domů, protože „vařit se jim nechce“.
Mě bolí, že mě přestali vidět jako mámu. Vidí mě jako starou ženskou, co je otravuje. Jako bankomat s brýlemi.
Nejsem povinná být vděčná za drobky
Mám plné zuby věty: „Buď ráda, že vůbec přijedem.“
Tak já mám být ráda? Za co? Že mě přijedou zkontrolovat jako starou popelnici? Že sedí u stolu, koukají do mobilu a těší se, až „to budou mít za sebou“?
To není návštěva. To je pokrytectví. A teď už i s fakturou.
Děti, které měly být radostí, se změnily v zákazníky
Když byly malé, brečely, že bez maminky neusnou. Teď brečím já – potichu, když si uvědomím, že se mnou vlastně nechtějí být.
Chtějí jen, abych dál dávala.
Ale já už nemám co. Nejen peníze. Já už nemám chuť se přetvařovat.
Nechci platit za lásku. Ani za návštěvu.
Jestli mě někdy ještě navštíví, ať to udělají, protože chtějí. Ne proto, že jsem jim poslala „na benzín“.
A jestli to v nich není? Jestli už mě mají jen jako položku ve svém rozvrhu?
Tak ať radši nejezdí vůbec.
Radši budu sama než s někým, kdo si ke mně sedne jen, když mu to proplatím.
Protože láska, která se musí zaplatit, není láska. Je to obchod. A já už nic nenabízím.
