Článek
Mrkvička na zdravá očička
Vsadím se, že tohle slyšel od prarodičů, zejména babiček každý snad 100×. Mrkev obsahuje spoustu důležitých vitamínů například vitamín C, vitamín E, selen a další. Dříve lidé věřili tomu, že konzumace mrkve prospívá zraku a ten, kdo nosí brýle, prostě jen nejedl dost mrkve. Dnes už víme, že je to nesmysl, ale byly doby, kdy jsem tomu fakt věřila a měla i období, kdy jsem se mrkev opravdu snažila jíst.
Kdo nejí polévku, nevyroste
„Polívka je grunt, kdo jí nejí, ten je špunt!“ Dříve byla polévka samozřejmostí ke každému obědu a děti jí obvykle dvakrát nefandily kvůli přítomnosti značného množství zeleniny. Aby dospělí do dětí polévky „dostali“, často argumentovali tím, že kdo nebude jíst polévku, tak nevyroste. Na tom, že kdo nebude jíst polévky, tak zůstane malý, sice není ani zbla pravdy, ale já to s oblibou používám dodnes a zejména u dospělých strávníků a tvářím se u toho smrtelně vážně.
Sladké bolestné
U nás se vždycky, když byla nějaká bolístka, rozdávalo „bolestné“, aby to přestalo bolet dřív. Vždycky to byla nějaká sladkost typu nanuka, bonbonů nebo čokolády. Já se sice „bolestným“ nechám ráda uplácet dodnes, ale už v nějakých 4 letech jsem diskutovala, že když dostanu dobrůtku, neznamená to přece, že mě to bude bolet míň. Dneska už moudře držím klapačku a radši se cpu, ale jako malá jsem tyhle debaty vedla smrtelně vážně a absolutně nechápala, čemu se dospělí tak smějí.
Ve sklepě bydlí čert
Když jsem byla malá, bydlel ve sklepě čert. Asi bych měla být po vzoru dnešní mládeže traumatizovaná až do smrti, nicméně i když vlastně dodnes nevím, co v temném výklenku za laťkovými dvířky ve sklepě bylo, nikdy jsem se čerta nebála. Ne, že bych do té záhadné tmy zrovna strkala ruce, ale i coby pětiletý špunt jsem do sklepa bez problémů chodila sama a dobrovolně. Mezi moji oblíbenou dětskou zábavu patřilo vlézt do sklepa okýnkem, po naházeném dřevě slézt na podlahu a pak normálně okolo „čerta“ vyjít po schodech nahoru. Že si čerti chodí pro zlobivé děti, tvrdily babičky napříč generacemi všem dětem. Zajímavé ale je, že to na nikom nezanechalo žádné „trumatické“ stopy.
Dnes se před dětmi slovo čert nesmí pomalu ani říct a stejně jsou ordinace dětských psychologů narvané k prasknutí. Mám pocit, že se nám ta „přecitlivělá“ výchova začíná vymykat z rukou.
P.S. Je obrovský rozdíl mezi tím, když vám prarodiče s úsměvem tvrdí, že ve sklepě bydlí čert a tím, když na vás v prosinci pustí rozdivočelé „čerty“, kteří po vás řvou a dokonce vás strkají do pytle a dělají, že vás chtějí odnést. V prvním případě je z toho hezká vzpomínka, ve druhém případě nejspíš opravdové trauma, ale to neposoudím, protože to jsem naštěstí nikdy nezažila.
Napište mi, čím babičky přesvědčovaly vás.
