Článek
Když mi máma poprvé naznačila, že by od nás s manželem čekali „nějakou tu pomoc“, ani mě nenapadlo říct ne. Jsou to moji rodiče. Starali se o mě. Jenže když jsem se zeptala, kolik vlastně berou důchod, změnily se jim výrazy v obličeji jako když přistihnete dítě s rukou v cukřence. „To přece není tvoje věc,“ zavrčel táta.
Tak moment. Oni čekají, že jim budu posílat peníze, ale já nesmím vědět ani základní informace? To jako vážně? Tak buď jsme rodina a hrajeme fér, nebo jsem jen bankomat, který se nemá moc ptát.
Jsem snad jejich plán B?
Nevím, jestli si ti lidé uvědomují, jak to zní. Žijeme v době, kdy si starší generace většinou stihla koupit byt za pár stovek tisíc, zatímco my platíme hypotéky na celý život. Ale očekává se od nás, že budeme ještě sponzorovat jejich pohodlí, aniž bychom znali čísla. Jakmile se zeptám na rozpočet, jsem nevděčná, drzá, bez úcty k věku.
Táta má důchod, k tomu pronajímá garáž, má chalupu, kterou v sezoně půjčuje „známým“, a do toho mi máma na každém rohu brečí, že „s tím, co dostávají, nemůžou přežít“. A přitom je vidím, jak jedou třikrát do roka do lázní a doma se každou chvíli válí nový tablet nebo mobil. Ale jo, určitě „sotva přežívají“.
Když platíš, mlč. Když se ptáš, jsi zlá.
Nastavili pravidla: pomoz nám, ale na nic se neptej. Ptej se a čekej emocionální výbuch. Je mi líto, ale tohle fakt neberu. Já taky musím platit účty. Mám děti, domácnost, práci. Ale hlavně – mám plné právo vědět, komu a proč posílám peníze. A pokud to druhá strana odmítá otevřeně sdílet, není to o pomoci. Je to manipulace.
A teď si představte, že jsem udělala to „nejhorší“ – přestala jsem jim posílat měsíčně tři tisíce. Ne proto, že bych neměla. Ale proto, že mi lžou. A co následovalo? „Zklamala jsi nás.“ – Tuhle větu znám zpaměti. To ale není realita, to je citové vydírání v přímém přenosu.
Generační dluh? Ano. Ale ne jednostranný.
Už mě nebaví být emocionálně ždímaná jen proto, že mám práci a rodiče jsou v důchodu. Oni nejsou bezmocní. Mají majetek, úspory, možnosti. Ale místo toho, aby přiznali barvu, dělají ze mě krkavčí dceru, protože odmítám platit, co si řeknou.
Chci, aby se tohle téma otevřelo. Aby se přestalo předstírat, že pomoc rodičům je bezpodmínečně správná i tehdy, když se za ní skrývá mlžení, manipulace a morální nátlak. Pomáhejme. Ale férově. Ne tupě.
