Článek
Mám důchod 6 000 Kč. A víte co? Je mi to jedno. Ne, opravdu nechodím do fronty na polívku. Neprosím děti, ať mi přihodí na chleba. Protože jsem si během života udělal jasno – stát není spasitel. Spasitel jsem si já sám.
Celý život jsem podnikal. Někdy se dařilo víc, jindy míň. Ale nikdy jsem nespoléhal na to, že mi něco zaručí papír ze státní správy. Když jsem měl víc, investoval jsem. Když jsem měl míň, přizpůsobil jsem se. Nečekal jsem, že se o mě někdo postará. A přesně proto to teď nepotřebuju.
Stojím vedle jiných důchodců a jen kroutím hlavou
Denně čtu o tom, jak je důchod malý. Jak se nedá vyžít. Jak je potřeba víc peněz, víc příspěvků, víc pomoci. A říkám si – to jako fakt? Vážně jsme jako společnost došli tak daleko, že se všichni spoléhají na stát? Že si někdo celý život odkroutí na pozici s průměrným platem, nic si neodloží stranou, nic neinvestuje, a pak brečí, že to nestačí?
A to nemluvím o těch, co celý život pracovali „na ruku“, vyhýbali se daním a odvodům jako čert kříži – a dnes křičí, jak je systém okradl.
Stačilo trochu přemýšlet. To mohl každý
Jasně, slyším výmluvy: „Měli jsme děti“, „neměli jsme možnosti“, „nebyla doba na podnikání“. Jenže, podnikat se dalo vždycky. Učit se taky. Dělat něco bokem, mít plán B, budovat si aspoň malou rezervu – to nikomu nezakazoval ani komunistický režim, ani devadesátky.
Místo toho se valná většina lidí spolehla na to, že až jednou padnou, někdo je chytí. Jenže nikdo nechytá. Systém nemá ruce. A jestli nějaké má, tak vás sice podrží, ale nepřenese.
Nejsem výjimka. Jen jsem si to nepodělal
Můj důchod je výsměch. Ale ne mně – tomu, kdo se na něj celý život spoléhal. Žiju si v klidu, mám vlastní byt, jezdím si na ryby, občas přispěju dětem nebo vnoučatům. Mám z čeho. A to nejsem žádný milionář. Jen jsem nepil každý víkend v hospodě a místo televize jsem řešil, kam poslat peníze, aby mi něco vydělaly.
Takže, když to shrnu…
Ne, nebudu demonstrovat za vyšší důchody. Nepodepíšu petici za vyšší příspěvky. A hlavně – nebudu soucítit s těmi, kteří celou dobu čekali, že za ně někdo něco vyřeší. Nestalo se. A teď mají, co chtěli. Nebo spíš – co si nechtěli odmakat.
Děkuji Oskarovi za příběh.
