Důchody přes 25 tisíc. A pořád brečí, že nemají na máslo

Když se řekne „důchodce“, většina lidí si představí někoho, kdo sotva přežívá z měsíce na měsíc. Všude slyšíme srdceryvné příběhy o tom, jak si babičky nemohou dovolit máslo a dědečkové přepočítávají desetníky na rohlíky. Jenže pak přijdete na poštu, kde si důchodci vyzvedávají balíky z e-shopů, ve frontě v lékárně platí bez mrknutí oka tisícovkami, a na dovolené u moře jich je víc než pracujících mladých. Něco tu nehraje.

Průměrný starobní důchod přesáhl 21 000 Kč. A to není strop. Důchodci s lepšími příjmy v minulosti, s kombinovanými důchody nebo ti, kdo šli do penze později, berou klidně 25 000 i 30 000 Kč měsíčně. Čistého. Bez daní, bez odvodů, bez stresu. A navíc: slevy na jízdném, levné vstupné, dotace, příspěvky na bydlení, příspěvky na péči, plné čekárny u rehabilitací zdarma, obědy dotované státem. To je ta údajná chudoba?

Zatímco třicátníci dřou za 30 000 hrubého, platí hypotéky, školky, energie a daně, důchodci si jezdí na výlety, chodí na kafíčka a ještě mají tu drzost jim vynadat, že „neumí šetřit“ a „neumí si to zařídit“. Jistě – když bydlení zdědili, práci měli jistou a stát jim garantuje peníze až do smrti, snadno se káže z vrchu.

Příběhy o důchodové nouzi prodávají noviny, ale realita je jiná. Důchodci nejsou žádná utlačovaná menšina. Mají silné zastoupení ve volbách, politiky v hrsti a jistotu příjmů, jakou by většina mladých brala všemi deseti. Takže příště, až někdo začne hrát na citlivou notu o „hladu seniorů“, podívejte se mu do peněženky.

Je na čase říct nahlas, že důchody už dávno nejsou jen sociální jistotou. Pro mnohé se staly výhodou. A mlčet o tom jen proto, že je to nepopulární? Děkujeme, nechceme. Solidarita neznamená nic nevnímat. A pravda není neúcta – je to jen jiný pohled na realitu, kterou si někdo nechce přiznat.