Článek
Tuhle jsem jela tramvají a přisedla si babička. Po chvíli vyndala iPhone 15 Pro Max, napsala někomu na WhatsApp a pak začala lamentovat, jak ten důchod nevystačí ani na rohlíky. Když vystupovala, nasedla do černého Mercedesu. Prý „auto po synovi“. Jo jasně. A ta kabelka Prada je taky z bazaru?
Ne, to není ojedinělý případ. Je to trend. Starší generace, která nás celé roky vychovávala k pokoře, dnes umí skvěle hrát na chudé důchodce, zatímco tajně počítá výnosy z pronájmů, dividend a termínovaných vkladů. A přitom se společnost pořád tváří, že jsou nejzranitelnější skupinou. Možná na papíře. Ale realita? Ta začíná smrdět pokrytectvím.
Příjmy, o kterých se mlčí
Důchod? To je jen základ. Řada důchodců má ale příjmy zcela mimo zorné pole státu i veřejnosti:
- Nemovitosti. Třicet let staré domy a byty zděděné po rodičích, které dnes pronajímají za desetitisíce měsíčně. Bez hypotéky, bez stresu.
- Spořicí účty. Během produktivního věku střádali. Dnes mají na účtech statisíce, někdy miliony. Sice na ně sahají neradi, ale jsou tam.
- Podíly ve firmách, družstvech, investice. Někteří to hráli chytře. Podíl v družstvu nebo zbytek rodinné firmy jim měsíčně hodí víc než celý důchod.
- Neviditelná podpora rodiny. Často berou peníze od dětí nebo z různých „rodinných fondů“, o kterých se nikde nepíše.
A pak si sednou na lavičku, vytáhnou tvarohovou buchtu a začnou vyprávět, jak je dnešní doba hrozná, jak mládež neví, co je bída, a jak si ony „nemůžou dovolit ani sýr“.
Kdo tu vlastně dotuje koho?
Oni mají zlevněné jízdné. My platíme plné. Oni mají odpustky na poplatcích, energie, daních. My máme jen složenky a inflaci. Oni si postavili barák za 250 tisíc a zaplatili ho z roční výplaty. My jsme dlužní otroci bank.
Přesto se o nás mluví jako o ztracené generaci, co nic nebuduje, jen si stěžuje. Zatímco babička s rentou z pronájmu tří bytů a dvacetiletým předstihem v investování krmí holuby před nákupním centrem a do kamery slzí, jak těžké to je.
Tváří se jako oběti, ale nejsou
Těch opravdu sociálně slabých seniorů je samozřejmě spousta. Jenže ty nevidíme. Ty nekřičí, nefňukají, neplní diskuzní fóra. Zato ti „uměle chudí“, kteří mají v každé větě slovo „důchod“, dovedou na veřejnosti rozehrát tak věrohodné divadlo, že by se za ně nemuseli stydět ani v Národním.
A my jim to baštíme. Bereme si hypotéky, šetříme na dětské kroužky, přemýšlíme, kde ubrat. A pak se díváme, jak důchodce na chalupě griluje steak, který my kupujeme jednou za měsíc, protože jinak by nám nevyšel rozpočet.
Když se peníze schovávají za věk
Je to neetické říct, že někteří důchodci mají víc peněz než třicátníci s magistrem, dvěma dětmi a hypotékou? Možná. Ale je to pravda. Ne všichni důchodci jsou chudí. A ne každý, kdo je starý, je zároveň automaticky oběť systému. Jen se to nikomu nehodí říct nahlas. Protože se to nenosí. Protože stáří je tabu.
Ale jestli máme vést férovou společnost, je čas tuhle iluzi zbořit. A začít se dívat nejen na výši důchodu, ale na celkovou finanční realitu. Protože životní úroveň není jen o tom, kolik vám chodí z ČSSZ. Je to i o tom, co všechno vlastníte. A kolik toho skrýváte.
