Článek
Řekla jsem to nahlas. Bez omluvy. Bez výčitek. A hlavně – bez potřeby se někomu zavděčit. Ne, nebudu hlídat vnoučata. Už mám odhlídáno. Tuhle větu jsem si nosila v hlavě roky, ale nahlas jsem ji řekla teprve nedávno. A reakce? Jako bych prohlásila, že nenávidím vlastní děti. Nebo že nejsem „správná“ babička. Ale vjá už jsem odpracovala svoje. A moje stáří nebude další směna v nonstop provozu.
Vychovala jsem je. A teď mám konečně právo žít
Tři děti. Dvacet let vaření, praní, nočního vstávání, léků, kroužků, nemoci, puberty, hádek, nákupů, neskutečné psychické práce, kterou nikdo nikdy neviděl. Nikdy jsem nebyla na wellness. Dovolená byla v Chorvatsku v karavanu. O víkendu jsem vstávala ještě dřív než v týdnu. A když jsem konečně mohla vypnout, přišla první vnoučata.
A s nimi návrh.
Nenápadný, ale očekávaný:
„Mami, co kdybys nám pomáhala? Ty to s dětma umíš.“
Ano, umím. Ale už nechci.
Babička ano. Hlídačka ne
Nechci být ta babička, která sedí celé dny u kočárku a večer padá na pusu. Nechci být jejich prodloužená ruka. Nechci být plán B, když selže školka. Chci být ta, co občas upeče bábovku, co si vezme vnouče na víkend, když se jí chce. Ale ne ta, která se obětuje, protože „vždyť důchodci mají dostatek volného času“.
Ne, my máme konečně zpátky svůj život.
Být k dispozici není povinnost, ale laskavost
Nejsem sobec. Jsem dospělá žena, která má konečně čas na věci, které celý život odkládala. Na klid. Na zahradu. Na knížku. Na ticho. A nehodlám to všechno zahodit jen proto, že si někdo myslí, že babička má být zdarma k dispozici, kdykoli a s úsměvem.
A když řeknu ne? Přijde mlčení. Výčitky. Občas i znechucený pohled. Jako bych zradila rodinu.
Ale já nezradila nikoho. Jen jsem se konečně zvedla ze židle a řekla, že moje energie není nekonečná. A že po šedesátce fakt nechci začínat znovu.
Rodičovství je zodpovědnost jejich, ne moje
Moje děti si pořídily děti. Skvělé. Miluju je. Ale výchova je teď jejich práce. Ne moje. Já si tu svou odpracovala. Se vším všudy. V době, kdy nebyly automatické pleny, nosítka, domácí porody a bio přesnídávky. A nikdo se mě neptal, jestli chci. Bylo to přirozené. Ale dnes? Dnes mají vše. A přesto očekávají, že jim někdo bude krýt záda.
Jenomže já už záda kryla dost lidem. Teď se starám o sebe.
Nejsem služka a nejsem „hodná babička“
Mám právo říct ne. Mám právo nebýt k dispozici. Mám právo žít bez výčitek. A jestli si někdo myslí, že je to nevděk, že je to bezcitné, že je to konec rodinné soudržnosti – tak ať si to myslí. Já si totiž konečně začala vážit sebe. A už se nenechám vláčet tím, co by se přece „mělo“.
Takže ne, nebudu hlídat každý den. Ne proto, že bych vnoučata nemilovala. Ale proto, že milovat se dá i bez oběti. A že babička, která si chrání vlastní čas, je pořád babička – jen ne unavená troska v legínách a s batůžkem plným dětských piškotů.
