Článek
Seděli jsme naproti sobě u rodinného stolu, kde se servíruje cukroví i pasivní agrese. Všechno jako vždycky: káva, tvarohová bábovka a jeho typický pohled přes brýle – ten, který používá, když se chystá srazit člověka k zemi pod záminkou upřímnosti.
„Víš,“ řekl hlasitě, „já tomu, co děláš, prostě nerozumím. Mně to připadá… jako zbytečná práce. Taková bublina. Nic hmatatelnýho. Žádnej skutečnej výsledek.“
A pak to přišlo. Ta rána pod pás. „Hele, není to práce, ze který by byl nějakej opravdovej užitek.“
Zamrzla jsem. A pak jsem se rozesmála. Nahlas. Tak, že matka upustila lžičku. Všichni si mysleli, že jsem to přešla. Ne. Já jsem si to jen uložila. Do vnitřního archivu důvodů, proč už se nenechám nikým shazovat.
Ještě nosíš džíny, ale přemýšlíš jako důchodce
Tohle byl muž, který v devadesátkách podnikal s dlaždičkama, chytal příležitosti za pačesy a doma nám pořád říkal, ať si jdeme za svým snem. A když jsem to fakt udělala, založila si vlastní značku, odmakala si svoje, vystoupala si na kariérní Mount Everest… tak si z toho sedl na zadek. Jenže zády ke mně.
Protože kariéra, kde se nepřetahují kabely, nepočítají šrouby a neexistuje pevná pracovní doba, to přece nemůže být „ta opravdová práce“. Protože dělám „něco na internetu“. Protože nepracuju rukama, ale hlavou. Protože nejsem zaměstnaná, ale nezávislá. A protože jsem ženská. Nedejbože ambiciózní.
Nechci tvůj potlesk, stačí když přestaneš zpochybňovat moje výsledky
Zvláštní, jak rychle se z otce, který tě vodil na atletiku, stane soudce, který tvůj životní výkon označí za prázdný. Nezajímalo ho, kolik projektů jsem spustila, kolik lidí zaměstnávám, kolika klientům jsem pomohla. Hlavní bylo, že tomu „nerozumí“, a tudíž to nemůže být důležité.
Chápeš tu logiku? Když tomu nerozumí starší muž, znamená to, že to nemá hodnotu. Kdybych byla pokladní, automechanička nebo účetní, neřekne ani slovo. Ale protože moje práce nezapadá do jeho škatulky „co se dělá“, je to prázdná nálepka.
Tak jsem se rozhodla mu jednu poslat. Ne nálepku. Výpis z účtu.
Milý tati, ničemu nerozumíš
Bez jediného slova jsem mu přeposlala screenshot ze svého podnikatelského účtu. Suma v horní části by mu před dvaceti lety stačila na dvě parcely a ojetý mercedes. Napsala jsem jen:
„Tohle je výsledek té bubliny. Přeju hezký den.“
Odpověď? Ticho. Absolutní. A pak jednoslovná zpráva:
„Vidím.“
Jo, tati. Vidíš. A konečně taky držíš pusu.
Kolik žen pořád poslouchá, že jejich práce je jen„hraní“?
Kolik z nás slyší, že jsme si vybraly lehkou cestu, protože nepracujeme ve fabrice nebo ve školství? Kolik z nás je považovaných za „instagramové pipiny“, „koučky bez diplomu“ nebo „influencerky s nulovou hodnotou“, i když taháme patnáctihodinové směny, zvládáme řídit firmy, domácnosti, děti i sebe samé?
Není to práce, která je „na nic“. Jsou to staré pohledy, které se bojí nové reality.
Já se už nepřizpůsobuju. Já vydělávám. A žiju.
Můj otec mě miluje. Ale tohle nepochopí. A já už mu to vysvětlovat nebudu. Nechci jeho uznání. Chci jen prostor dýchat, tvořit, růst – i bez jeho pochvaly. A tak si žiju dál. Ve světě, který je jiný, moderní, digitální, rychlý – ale reálný.
A pokud je moje kariéra jen bublina, pak je sakra dobře vydýchaná. A zatraceně výnosná.
