Článek
Každé ráno vstávám, mačkám se v přecpané MHD nebo stojím v nekonečné koloně, abych byla v práci včas. Sedám si k počítači, plním úkoly, zvládám krizové situace, odpovídám na e-maily, zachraňuju to, co někdo jiný pokazil – a takhle to jde den za dnem. Za pár drobných, které mi tak tak pokryjí nájem a jídlo. A pak přišel moment, který mi definitivně změnil pohled na celý tenhle „férový“ systém.
Zjistila jsem plat své nadřízené.
Nehledala jsem ho a neslídila. Opravdu ne. Ale když už mi ta informace spadla do klína, nemohla jsem ji ignorovat. A víte co? Bylo mi na zvracení. Moje šéfka bere téměř čtyřikrát víc než já. Ano, přesně tak. Čtyřikrát! A to za co?
Co vlastně dělá?
Dlouho jsem přemýšlela, čím si takovou výplatu zasloužila. Přiznávám, byla jsem zvědavá, jestli mi třeba něco neuniklo. Možná dělá něco, co nevidím. Možná to má fakt těžké a já jen nemám dost informací. Ale čím víc jsem se dívala, tím víc mi docházelo, že nic takového se nekoná.
- Přijde do práce klidně na desátou – my jsme tu dávno před ní.
- Odchází ve tři, protože „rodina je důležitá“ – my zůstáváme a doděláváme její bordel.
- Porady? Hromada keců o ničem – výsledek nula, ale ona si může odškrtnout, že „řešila situaci“.
- Deleguje úplně všechno – takže když něco neklapne, není to její chyba, ale naše.
Kolik z vás má takového šéfa nebo šéfku? Kolik z vás se dře, zatímco nahoře někdo kasíruje nehorázné částky za to, že „se účastní jednání“? Kolik z vás si řeklo „tohle není fér“, ale pak se jen zhluboka nadechlo a šlo dál, protože co jiného taky můžete dělat?
Dřina se odměňuje, lenost ano
Nejhorší na tom všem je, že já svoji práci mám ráda. Fakt ji dělám dobře. Zvládám krize, řeším problémy, šetřím firmě peníze, a když něco hoří, jsem to já, kdo ten průšvih uhasí. Jenže v korporátní džungli to nikoho nezajímá. Důležité je, kdo si umí „udělat jméno“, kdo je slyšet, kdo má ty správné známosti.
- Hodiny přesčasů? Nikdo to neřeší a ani neocení.
- Extra zodpovědnost? Poplácají vás po ramenou, ale přidáno nedostanete.
- Opravdu důležité úkoly? To zvládnete, jste přece šikovná, tak makejte dál.
A pak zjistím, že člověk, který se jen veze na mé práci, bere několikanásobně víc než já. Už nikdy nebudu na svůj pracovní život koukat stejně. Přestává mi to všechno dávat smysl.
Změní se někdy něco?
Ne. Nezmění. Protože my všichni, co opravdu děláme práci, jsme zvyklí se neptat, neřešit a držet pusu a krok. Tohle je systém, ve kterém šéfové neřeší, jak vám přidat, ale spíš jak vás přesvědčit, že si přidání nezasloužíte.
A víte, co je na tom nejsmutnější? Že jsem se už setkala s názorem „ale ta šéfka se tam musela dostat, takže si ten plat zaslouží“. Takže když někdo vytrvá, hraje si na kamaráda s těmi správnými lidmi a protlačí se do vyšší pozice, najednou mu odpustíme, že je neschopný a tváříme se, že není?
Děkuji Saše za příběh.
